úterý 12. prosince 2017

Dětský sny

Když jsem byl malej, nechtěl jsem bejt ani policajt, ani popelář ani kosmonaut. Aspoň  myslím. Co pamatuju, chtěl jsem být paleontologem. A taky spisovatelem a taky muzikantem. A když jsem jako dítě poprvé uviděl Citroen 2CV, kachnu, věděl jsem, že tohle auto chci. Protože nic krásnějšího, aspoň ve světě aut, neexistuje.

No ale jak člověk roste a dospívá, začíná pomalu racionalizovat svý plány. Sny nechává pouze v dimenzi snění a mnohem víc používá rozum. Obrušuje hrany dětský fantazie, stává se nudným dospělým s jejich nudnými starostmi.

Něco na ten způsob nám na jednom školení říkala vzácná Jana Wills. Výjimečná a inspirativní žena. Možná to bylo školení o tom, jak být šťastný, možná o něčem jiném. To není podstatné. Podstatné je to, že mne to zaujalo.

A tak jsem si začal dělat dětský radosti. Pořídil si nejkrásnější auto na světě, zkusil jsem napsat a vydat knížku. A oboje mi projasnilo život až překvapivě barevným světlem a mně došlo, že to fakt stojí za to. Jana nekecala.

Dětský sny jsou strašně silný. Jsou to opravdový přání. Nekorigovaný pohledem toho, co dává smysl. Co je rozumné. Co se vyplatí. Při plnění dětských snů můžeš v okolí vypadat jako podivín, leckdo tě nepochopí, ale většinou jen proto, že on už na své dětství dávno zapomněl.

A tak teď máme koně. Koupil jsem ho Monice k narozeninám, protože si ho jako dítě přála. A je moc hezký pozorovat, jak si u něj odpočine, jak ráda za ním jezdí. Jak je to fajn, i když by si sama nikdy něco takového nepořídila, protože to nedává na první pohled smysl. Možná ani na druhý.

A to bych chtěl předat i tobě. Poselství Jany Wills. Plň sobě i svým blízkým jejich dětský sny. Přináší to radost, štěstí. Krásnej život. Plňme si dětská přání a na světě bude krásně.

pátek 6. října 2017

Ukradený dětství

1.


Široká smutná ulice. Šedivý město, ale není prázdný. Tou ulicí pochoduje průvod dětí. Dětí s podivuhodným výrazem na tváři.

Tupě hledí před sebe. Pochodují monotónním krokem. Konstantní rychlostí. Slyšíš jen zvuk jejich kroků, nic víc.

2.


Bylo mi osm. Dva roky jsem chodil do školy, ale nijak moc jsem jí neměl rád. Kdo by měl. Veškerej volnej čas jsme trávili v naší partě. S kopačákem nebo v bitvách s Lhotečákama. Partou z vedlejší vesnice.

Byly to krásný a bezstarostný roky, kdyby. Ještě teď hledám těžko slova, jak začít.

Můj táta byl skvělej chlap. Hrával si se mnou, společně jsme slepovali vystřihovánky z Ábíčka. Naučil mě chodit do lesa, poznávat ho, rozmlouvat s ním. A vlastně mě moc pěkně a nenásilně nasměroval do kolejí, jimiž jsem se pak vydal.

Bylo mi osm. Věděl jsem, že je táta nemocnej, ale jak moc, to jsem si neuvědomoval.

Když na něj tenkrát v noci přišel záchvat, další silnej záchvat, další z mnoha, spal jsem.

V té době nebyly mobilní telefony. Osmdesátá léta v Československu. Ani pevná linka tu nebývala standardem. U nás na vsi neměl telefon nikdo.

Máma mě probudila asi ve tři. Posadila mě vedle těžce oddychujícího tatínka a řekla, že je mu moc špatně. Běžela vedle do Lhoty, zavolat doktora a já dostal úkol, dělat tátovi společnost. Sedět v ložnici, vedle jeho postele. Podat mu něco, kdyby potřeboval. Dát mu napít. Hlídat ho. A tak.
Byla noc a já byl malej, vyděšenej a unavenej. A i když jsem byl svým způsobem hrdej, že mám takhle důležitej úkol, usnul jsem.

Probudila mě až máma s doktorem.

Táta byl mrtvej.

Nikdo už nikdy nevymluví osmiletýmu klukovi, že neselhal. Že to nebyla jeho chyba. Že kdyby neusnul, nestalo by se to. A táta by žil dál.

Nikdy nikdo.

Bylo to rychlý a já nebyl připravenej. Tenkrát jsem ztratil dětství. Tu noc odešlo spolu s mým skvělým tátou a ani s jedním už jsem se nikdy poté nepotkal.

3.


Ten průvod táhne městem. Městem, co patří jen jim.

Jdou, nevypadají, že by bloudily. Strojově zneklidňující tempo. Jdou jakoby bez duše. Bez známky života.

Každý rok se to poslední květnový podvečer opakuje. Ty postavy sborově, tlupisticky, stádně, společně, jako jeden organismus, jedna kreatura postupují dál. Ale nikdy nedojdou do cíle. Zmizí stejně nečekaně, jako se tu objevily.

4.


Adéle bylo dvanáct. Krásná mladá slečna, trochu víc vyvinutá, než její vrstevnice. Jo, tušíte správně.
Adéla si byla svých předností vědoma a ráda provokovala. Chtěli ji všichni kluci ze třídy i z vyšších ročníků. Koukali po ní učitelé, otáčeli se chlapi na ulici. I ženský.

Když svedla o dva roky staršího Petra, sama netušila, jak daleko zajdou. Brala to jako hru.

Jejich vztah byl od začátku nevyrovnanej kvůli vzájemné nevyspělosti našeho párečku. Petr i Adéla, ta jalová telátka nemohla vypadat před tím druhým zbaběle. Nedospěle. Jako dítě.

Ten osudnej den nepřišli do školy. Bylo to jejich první áčko a došlo k němu vlastně náhodou.

  • Naši zítra nebudou doma, jedou za babičkou na Vysočinu.

Pronesla Adéla mezi řečí. Jen tak, bez jakéhokoliv cíle.

  • Tak to bych k tobě mohl pak zajít.

Řekl Petr, protože si myslel, že to říct má. Že na to Adéla čeká.

  • Přijď hned ráno, místo školy, jo.

Překvapila Adéla Petra i sama sebe. A Petr samozřejmě nemohl ustoupit. Takže nepřekvapil svou odpovědí

  • Jasně. To je skvělej nápad.

A přitom to ani jeden nechtěli. Byly to spíš hodnější, zodpovědnější děti. Žádní grázlíci. Jen se bály říct ne, aby nebyli, před tím druhým směšní. Zbabělí. Nedospělí.

Mazlení bylo fajn. Oba je zajímalo. Byl to příjemně novej pocit. Dobrodružství, které bylo jejich spolužákům zatím utajeno. A i když měli strach z vlastního selhání a z neznámého, těšili se na to a své neumělé a plaché pokusy při objevování vlastních těl si užívali.

Bylo jim krásně.

No ale víc, víc už opravdu nechtěl ani jeden z nich. Jenže když Petr navrhl

  • Zkusíme to?

Adéla nemohla říct ne.

A tak co nejsuverénněji řekla něco ve smyslu, že přece proto jsou dnes tady a kvůli čemu jinýmu že by zůstali za školou. K překvapení obou dvou nezralých experimentátorů.

Otěhotnět ve dvanácti, hned při prvním milování je blbý.

Adéla si to ale vzít nenechala. I proto, že jí rodiče byly velikou oporou.

Petr ne. Nebo – možná by i byl, ale nemohl. Jeho rodiče mu zakázali zkazit si život. Alespoň to tak tehdy i vždycky, když na to později přišla řeč, říkali. Ještě nám budeš děkovat. A tak se přestěhovali, ukončili jakékoliv kontakty. Finančně se s Adélou a její rodinou vyrovnali. Velkoryse, na tehdejší poměry. A on, poslušnej, na to přistoupil.

Odteď už nikdy nebudu dítě, věděla Adéla.

Nebyla.

Petr jím zůstal dodnes.

5.


Do konce roku zbývá dvě stě čtrnáct dní.

V roce 1950 začal ten den zinscenovaný proces s Miladou Horákovou. A o devatenáct let později, to už byla doktorka Horáková dávno po smrti, nahráli John Lennon a Yoko Ono první singl bez The Beatles. Give Peace A  Chance.

Oni svou příležitost, svou šanci ale ztratili už před lety. Stejně jako ta Milada.

Opustila je v den, kdy se neplánovaně stali dospělými.

6.


Štěpán byl sportovní typ. Odmalička. Táta ho vedl k hokeji. Chtěl si jím splnit své vlastní, nenaplněné touhy.

Štěpán hned vynikal v přípravce, brzy byl nejlepší mezi žáky. Jako dorostenec už hrál extraligu. A všichni mu prorokovali kariéru v NHL.

Dřel a veškerej čas trávil na ledu. Celý dětství, už od školky. S klukama, trenérama. Se staršíma hráčema.

Dětství vlastně nepoznal. Hned přelez do puberty. Bezstarostné puberty, období bez závazků a odpovědnosti. Období, nad kterým, alespoň v jeho případě visela hesla „Chléb a hry“ a díky hokeji taky „Lži, sex a prachy“.

A v pubertě, v té Štěpán zamrzl navždy. Jako většina jeho spoluhráčů.

7.


Šestiletá Simonka. Nejšťastnější stvoření široko daleko. Hravá a veselá, tak jak jen bezbranné a bezstarostné děti mohou být.

Byla radost trávit s ní čas. Každého dobíjela svým elánem. Svou bezprostředností. Dětskou opravdovostí.

I jako dítě si ale uměla dát věci do souvislosti.

Když psala dopis Ježíškovi, měla jen jedno přání. Aby teta neumřela.

Ale nevyšlo to.

Ježíšek přinesl lego, panenku, dětský foťák i nové kolo. A mladá teta Lenka svůj boj s leukémií prohrála v únoru.

Ten zvláštní den, devětadvacátého, přišla Simona v jednom okamžiku o tetu. O Ježíška. O víru. O iluze. O bezstarostnost. A i o K ve svém dětském jméně.

Přestala být bezbrannou.

Dospěla.

8.


Tancovala. Od malička. Tancovala ráda a s vášní. Tanec byl jejím prokletím. Ale to si člověk uvědomí až příliš pozdě.

Jen co začala trochu chodit, jen co začala vnímat melodii, všechno se jí to samovolně a přirozeně spojilo dohromady.

Laura, jakoby byla napojená přímo na zdroj zvuku. A její tělo dokázalo to propojení dokonale odžít a předat dál.

Nikdy nikdo neviděl čtyřletou holčičku takhle se pohybovat. Aspoň ne ve školce, z které ji poslali do lidové školy umění, kde si jí zas našel místní taneční klub, kterému jí vyfoukla pražská muzikálová společnost.

Normální obchod s lidma.

A rodiče, mladí a šťastní rodiče oslavovali talent své dcery, která byla fakt den ode dne lepší a úžasnější. Nejen v jejich očích. Laura byla objektivně úchvatná.

Své dětství ale obětovala pro ty, co chodili na její představení. A taky pro ty, co se chlubili svou prací převedenou v její schopnosti. Talent a dřinu.

9.


Zástup malých i větších človíčků jde širokou ulicí. Průvod postaviček s podivným výrazem v tváři.
Teď už nikdy nebudeme dětmi.

Může být někdo na tu změnu připravený? Dá se to bez následků přežít?

Zůstane bolest, šrámy na duši, nebo něco víc? Něco většího? A jak naplníš svůj věk dospělosti ty, kterému bylo ukradeno dětství?

Jo, nikdo se tě na to tenkrát neptal. Prostě se to stalo.

Tak co s tím uděláš dnes?

10.


Brunovi dali do ruky kvér a brzy zabil prvního člověka.

Žil v blbý zemi. V blbý době.

Bruno byl jedenáct let dítětem. Půl roku dospělým. Pak ho dostali.

11.


Kolik nás pochoduje v tom houfu ztracených dětství a nemůže si koupit flašku vína. Kolik z nás nemůže sedět v autě bez sedačky. Kolik z nás se ještě ani nenaučilo pořádně číst a psát.

Populace sice stárne, ale co tenhle průvod smrti? Pochod umřelého dětství. Dětství, jehož smrt zrodí mizernou dospělost. Jak to vypadá s jeho průměrným věkem?

Mysleme na to.