pondělí 9. května 2016

První maraton

Uběh jsem maraton. Za 5:44, což je krásnej čas. Běhám pomalu. A rád. A jo, po 30. kilometru už jsem hodně chodil.

Když jsem s tím začal, v dubnu 2012, dokázal jsem v kuse uběhnout skoro 2 km. Přesně o rok později jsem poprvé překonal 5 km. A to byla fakt velká dřina. Tenkrát mne to běhání začalo bavit. Během prvního roku jsem to jen zkoušel a oťukával se. Za ten rok jsem vyběh celkem pětkrát.

A přitom na základce, když jsem ještě nebyl osvobozenej z tělocviku, jsem pohyb a zvlášť běhání nesnášel a nesnášel jsem ho až do toho roku 2012.

Uběh jsem maraton, a přitom to nebyla žádná vysněná meta. Cíl, ke kterýmu bych se poctivě a svědomitě připravoval. Jako všechno v životě to přišlo samo. Intuitivně. Ještě před třičtvrtě rokem by mne nenapadlo, že se k tomu někdy odhodlám. A celé to potvrzuje můj postoj k životu - moc nepřemejšlet a jednat intuitivně. Člověka si to důležitý najde. Dřív nebo pozdějc. Tomu věřím. Není důvod, se někam cpát. Dělat životní plány. Přemejšlet, kde chci bejt za X let.

Vlastně pokaždý, když jsem dosáhl nějaký zajímavý běžecký mety – 10 km na We Run Prague v roce 2013, Ústeckej půlmaraton v září 2014 nebo maraton teď, tak jsem si myslel, že jsem na hranici svých možností. Měl jsem radost s toho co jsem uběhl, užil jsem si to a neměl jsem chuť ani motivaci ani důvod, pustit se do delší vzdálenosti. Zkusit něco víc. To pak najednou přišlo samo.

A když jsem teď dobíhal na Staroměstským náměstí do cíle, a shuffle mi do uší naservíroval „V co věříš“ od Obří broskev a já si tak nějak spojil tu frázi „Řekni mi před čím a kam utíkáš“ a byl jsem unavenej podobně jako v Ústí po půlmaratonu nebo tenkrát v roce 2013 po deseti kilometrech, přepadla mne tak silná emoce, že se jen těžko popisuje. Něco takovýho jsem ještě nepoznal, v té intenzitě, ve spojení s únavou a radostí. Možná čtvrt hodiny jsem byl totálně naměkko, slzy v očích, obrovskej pocit blaha, kterej bych každýmu přál. To za těch 42 km stojí.

A jo, doma jsem pak večer prožíval stav podobnej kocovině. Tělo bylo opotřebovaný, takovej záběr ještě nedostalo. A trochu mi to dávalo sežrat.

Uběh jsem maraton. A to hlavně díky Jakubovi. Protože semínko běhání mi tenkrát zasel do hlavy právě on, když mi vyprávěl jak si to on dokáže užít a já odpovídal že tenhle druh pohybu fakt nemusim. Že jsem typem chodec. Rychlej chodec. A letos, když mi dal k vánocům knihu Born To Run, bylo mi jasný, že pokud těch 42 km uběhnu, bude to právě díky ní. Jakube, děkuju. Fakt strašně moc.

Žádné komentáře:

Okomentovat