středa 4. května 2016

Moje zdravý kouření

Když kouřim tak zvracim. Naštěstí. To je moje výhoda. A proto nekouřim. Zvracení totiž nesnáším.

Jsem rád, že mi mé tělo samo odepírá tuhle neřest a jsem si jistej, že kdybych v sobě tenhle regulátor neměl, kouřil bych. Doutníky mi voní, dýmka taky, rád chodím do klubů kde ta cigerata k celkové atmosféře prostě patří. A Belmondo, Bunkr, Mlejn, Deltu jsem navštěvoval od prváku pravidelně. A jako patnáctiletej bych si tu závislost asi vypěstoval. Závislosti mám rád. Ty to se mnou uměj.

Mám tři děti a je jim dohromady osumnáct let. Nejstaršímu deset. A budu rád, když se taky cigaretám vyhnou. Jenže spoléhat se na stejnej reflex, jako mám já, to nejde. Přál bych jim ho, ne že ne. Ale třeba nebudou mít takový štěstí.

Jenže jak vysvětlit malýmu klukovi, že cigarety jsou špatný. Zvlášť, když řada jeho hudebních idolů běžně kouří, chodíme do klubů, kde se kouří. Je to leckde kolem nás.

Desetiletej kluk nebude řešit rakovinu, která by mohla přijít v jeho stáří. Za desítky let. Tenhle milník je pro něj strašně daleko, nepředstavitelnej. A tak jsem to zkusil jinak.

Nikomu jsem doma nic neřekl a začal jsem „kouřit“. Já i manželka. Fiktivně. Každej den jsme já i ona "vykouřili" celou krabičku. Každej den jsem proto stranou odložil do plechové krabičky dvoustovku. Tak nějak jsem si spočítal a zaokrouhlil náklady na pořádný cigarety. A peníze jsem odkládal každej den po jeden rok. 

V průběhu experimentu jsem se stal na téhle formě kouření skoro závislý. Brzy jsem do krve dostal rituál chození do bankomatu, vybírání 800 Kč (aby to byly dvoustovky), vkládání dvoustovky do krabičky. Kdybych to dělal automatizovaně, převodem z účtu, nebylo by to pro mne tak silné. Neměl bych z toho tu radost. Neuvědomoval bych si to. To fyzické vybírání a schovávání dvoustovek bylo přesně to, co jsem potřeboval.

A po roce jsem to ukázal dětem. 366 dvoustovek. 73 200 korun. Balík.

Dal jsem jim ten paklík a nechal je ho spočítat. Vysvětlil jsem jim, že kdybychom já i manželka kouřili, tyhle peníze bysme neměli. Tolik peněz jsme nehodili do kanálu. Za jeden rok. A co teprv za dva. Pět. Deset.

Teď ještě zbejvá si je společně užít. Použít je na něco, co si všichni budeme pamatovat. Možná hezkou dovolenou. Něco, k čemu se každej budeme vracet. Co zůstane v našich vzpomínkách. Něco, na co by každej mohl myslet ve chvíli, kdy si bude chtít koupit svou krabičku cigaret.

Jsem zvědav, jak tenhle experiment bude pokračovat. Jestli splní svůj účel. Já teď už druhý rok odhazuji další dvoustovky do plechový pixly. Ten rituál už natrvalo patři do mýho života. A doufám, že svý plody zanechá i v hlavách mejch dětí.

Žádné komentáře:

Okomentovat