pondělí 9. května 2016

První maraton

Uběh jsem maraton. Za 5:44, což je krásnej čas. Běhám pomalu. A rád. A jo, po 30. kilometru už jsem hodně chodil.

Když jsem s tím začal, v dubnu 2012, dokázal jsem v kuse uběhnout skoro 2 km. Přesně o rok později jsem poprvé překonal 5 km. A to byla fakt velká dřina. Tenkrát mne to běhání začalo bavit. Během prvního roku jsem to jen zkoušel a oťukával se. Za ten rok jsem vyběh celkem pětkrát.

A přitom na základce, když jsem ještě nebyl osvobozenej z tělocviku, jsem pohyb a zvlášť běhání nesnášel a nesnášel jsem ho až do toho roku 2012.

Uběh jsem maraton, a přitom to nebyla žádná vysněná meta. Cíl, ke kterýmu bych se poctivě a svědomitě připravoval. Jako všechno v životě to přišlo samo. Intuitivně. Ještě před třičtvrtě rokem by mne nenapadlo, že se k tomu někdy odhodlám. A celé to potvrzuje můj postoj k životu - moc nepřemejšlet a jednat intuitivně. Člověka si to důležitý najde. Dřív nebo pozdějc. Tomu věřím. Není důvod, se někam cpát. Dělat životní plány. Přemejšlet, kde chci bejt za X let.

Vlastně pokaždý, když jsem dosáhl nějaký zajímavý běžecký mety – 10 km na We Run Prague v roce 2013, Ústeckej půlmaraton v září 2014 nebo maraton teď, tak jsem si myslel, že jsem na hranici svých možností. Měl jsem radost s toho co jsem uběhl, užil jsem si to a neměl jsem chuť ani motivaci ani důvod, pustit se do delší vzdálenosti. Zkusit něco víc. To pak najednou přišlo samo.

A když jsem teď dobíhal na Staroměstským náměstí do cíle, a shuffle mi do uší naservíroval „V co věříš“ od Obří broskev a já si tak nějak spojil tu frázi „Řekni mi před čím a kam utíkáš“ a byl jsem unavenej podobně jako v Ústí po půlmaratonu nebo tenkrát v roce 2013 po deseti kilometrech, přepadla mne tak silná emoce, že se jen těžko popisuje. Něco takovýho jsem ještě nepoznal, v té intenzitě, ve spojení s únavou a radostí. Možná čtvrt hodiny jsem byl totálně naměkko, slzy v očích, obrovskej pocit blaha, kterej bych každýmu přál. To za těch 42 km stojí.

A jo, doma jsem pak večer prožíval stav podobnej kocovině. Tělo bylo opotřebovaný, takovej záběr ještě nedostalo. A trochu mi to dávalo sežrat.

Uběh jsem maraton. A to hlavně díky Jakubovi. Protože semínko běhání mi tenkrát zasel do hlavy právě on, když mi vyprávěl jak si to on dokáže užít a já odpovídal že tenhle druh pohybu fakt nemusim. Že jsem typem chodec. Rychlej chodec. A letos, když mi dal k vánocům knihu Born To Run, bylo mi jasný, že pokud těch 42 km uběhnu, bude to právě díky ní. Jakube, děkuju. Fakt strašně moc.

středa 4. května 2016

Moje zdravý kouření

Když kouřim tak zvracim. Naštěstí. To je moje výhoda. A proto nekouřim. Zvracení totiž nesnáším.

Jsem rád, že mi mé tělo samo odepírá tuhle neřest a jsem si jistej, že kdybych v sobě tenhle regulátor neměl, kouřil bych. Doutníky mi voní, dýmka taky, rád chodím do klubů kde ta cigerata k celkové atmosféře prostě patří. A Belmondo, Bunkr, Mlejn, Deltu jsem navštěvoval od prváku pravidelně. A jako patnáctiletej bych si tu závislost asi vypěstoval. Závislosti mám rád. Ty to se mnou uměj.

Mám tři děti a je jim dohromady osumnáct let. Nejstaršímu deset. A budu rád, když se taky cigaretám vyhnou. Jenže spoléhat se na stejnej reflex, jako mám já, to nejde. Přál bych jim ho, ne že ne. Ale třeba nebudou mít takový štěstí.

Jenže jak vysvětlit malýmu klukovi, že cigarety jsou špatný. Zvlášť, když řada jeho hudebních idolů běžně kouří, chodíme do klubů, kde se kouří. Je to leckde kolem nás.

Desetiletej kluk nebude řešit rakovinu, která by mohla přijít v jeho stáří. Za desítky let. Tenhle milník je pro něj strašně daleko, nepředstavitelnej. A tak jsem to zkusil jinak.

Nikomu jsem doma nic neřekl a začal jsem „kouřit“. Já i manželka. Fiktivně. Každej den jsme já i ona "vykouřili" celou krabičku. Každej den jsem proto stranou odložil do plechové krabičky dvoustovku. Tak nějak jsem si spočítal a zaokrouhlil náklady na pořádný cigarety. A peníze jsem odkládal každej den po jeden rok. 

V průběhu experimentu jsem se stal na téhle formě kouření skoro závislý. Brzy jsem do krve dostal rituál chození do bankomatu, vybírání 800 Kč (aby to byly dvoustovky), vkládání dvoustovky do krabičky. Kdybych to dělal automatizovaně, převodem z účtu, nebylo by to pro mne tak silné. Neměl bych z toho tu radost. Neuvědomoval bych si to. To fyzické vybírání a schovávání dvoustovek bylo přesně to, co jsem potřeboval.

A po roce jsem to ukázal dětem. 366 dvoustovek. 73 200 korun. Balík.

Dal jsem jim ten paklík a nechal je ho spočítat. Vysvětlil jsem jim, že kdybychom já i manželka kouřili, tyhle peníze bysme neměli. Tolik peněz jsme nehodili do kanálu. Za jeden rok. A co teprv za dva. Pět. Deset.

Teď ještě zbejvá si je společně užít. Použít je na něco, co si všichni budeme pamatovat. Možná hezkou dovolenou. Něco, k čemu se každej budeme vracet. Co zůstane v našich vzpomínkách. Něco, na co by každej mohl myslet ve chvíli, kdy si bude chtít koupit svou krabičku cigaret.

Jsem zvědav, jak tenhle experiment bude pokračovat. Jestli splní svůj účel. Já teď už druhý rok odhazuji další dvoustovky do plechový pixly. Ten rituál už natrvalo patři do mýho života. A doufám, že svý plody zanechá i v hlavách mejch dětí.