neděle 4. října 2015

Ztráty a nálezy



Sedíš u televize. U videa. Na facebooku. Hraješ hry, čteš časopis, onanuješ. Možná čteš nějakou knihu. Záleží jen na době, ve který žiješ. Kdy to děláš. Dneska, před deseti lety, jindy. No a i Jana, ta skvělá holka, s níž máte tolik společnýho sleduje dost možná stejnej seriál někde u sebe doma.

Večer se potkáte, zajdete do kina, tam se položíte do umělejch světů pohyblivejch obrázků. Vlastně statickejch, jen se jich za vteřinu protočí čtyřiadvacet. Možná osmačtyřicet. Pak dvě deci vína nebo dvě piva, záleží na chuti.

Stále míň nervózní polibky a doteky a laskání a dráždění. A je vám krásně. Oběma. Stejně jsi ale už těsně kolem půlnoci u sebe doma. Protože stíháš metro a ráno školu nebo práci, kde máš důležitou zkoušku nebo zásadní poradu.

A za tejden nebo za tři dny se uvidíte zas, ta setkání nezevšední. Oběma je tak krásně, že si to ani neumíte uvědomit. Bohužel. Jenže času je tak málo a tak jsou ta vaše setkání jen nepříliš častá zpestření týdne. Života.

Zdenku vlastně neznáš. Bydlí ve stejným domě, chodili jste do stejný školy. Občas se potkáte na chodbě. Řeknete si ahoj, což je maximum, kam jste si ochotní jeden druhého pustit. A pak možná ještě počasí. To jsou vedra, co. Takys pěkně zmokla. Nic víc.

A vůbec netušíš, ty ani Zdenka, že když se zavřete doma ve svým bytu, zapínáte stejnej seriál. Pouštíte stejný Sea + Air, učůráváte u stejný „Do Animals Cry?“. 

No, ale nesdílíte to. Svý radosti si necháváte pro sebe. Extázi neumocňujete společně, nenecháváte ji vybublat ven. 

Chodíte vedle sebe a i když jste si tak strašně blízko, fyzicky i vnitřně, spíš se každej pohybujete v jiným prostoru. Každej žijete na vlastním papíru, na kterej sice svítí stejný světlo, ale ty papíry se nikdy ani nedotknou. 

Takže ani nemůžeš tušit, že ty i Zdenka jste před lety četli stejnou knihu o polský paleontologický expedici v poušti Gobi. Oběma vám učarovala a dokonce jste si ji půjčili i ve stejný městský knihovně. Možná těsně po sobě. A oba toužíte ten paleontologickej ráj vidět na vlastní oči. Najít si svou kostru, úlomek, cokoliv. Nějakýho sauropoda. Třeba diplodoka, dvojitýho tráma.

To s Hynkem je to jiný. Největší kamarád, spolu chodíte po klubech, spolu se bavíte, svěřujete se. Ale když přestanete chodit do stejný školy, najednou se ty vztahy rozplejtaj. Uvadaj. Jo, potkáte se několikrát do roka na koncertě, ale to je skoro všechno. Máte si toho tolik co říct, ale stejně si to neřeknete, a přitom víte, že vám to spolu funguje. Ale není čas.

A pak, jednou, potkáš Zdenku ve výtahu. S batohem a zvláštním odhodláním v očích. Jede do Gobi. Na to se jí zeptáš a ona ti to poví a ta krátká společná cesta výtahem vezme vaše dva papírový světy a slepí je. 

Oba se divíte, jak jste si blízcí, jak společný, ale oddělený zážitky máte. To divení ale může trvat jen těch sedum pater a chvíli před domem, protože vlak do Ulánbátaru nepočká.

Za měsíc si musíte říct víc, to bude Zdenka zpátky.

No a stejně jako v těch předvídatelnejch filmech a románech, i tady se stane to, co je každýmu už teď jasný. Zdenka tragicky zahyne v Mongolsku. Spadne ze skály, možná jí přejede auto. Možná jí někdo přepadne a podřízne. To není podstatný.

Podstatný je, že tobě dochází, jak si nechával protejkat život kolem televize, videa, her, časopisů a asociálních sítí. Místo toho, abys ho žil s lidma, i když sis vlastně celou dobu myslel, že ho s lidma žiješ.

A teď je ti strašně líto, že vo Zdence nevíš vlastně nic a uvědomuješ si, že nejen o ní, ale ani o Janě, ani o Hynkovi, ani o nikom a vlastně ani o sobě.

Místo toho víš všechno o Přátelích, Rachel, Rossovi, pamatuješ si cheaty do Dooma dvojky a šestnáctkrát jsi viděl Kolju nebo Predátora nebo Pretty Woman nebo Matrix nebo něco takovýho.

No a to poznání, to poznání je osvobozující a ty víš, že to musíš změnit. Bavíš se s lidma kolem sebe, zajímáš se o ně, ne ze zdvořilosti, ne proto, že po nich něco chceš, ale proto, že tě fakt zajímaj. A tím získáváš i skutečnej zájem o sebe.

Jenže Jana ani Hynek na to nejsou úplně připravení. Mají málo času, aspoň to tvrdí a ty víš, že je to jen na nich. Že třeba právě teď radši sledujou poosmnáctý Pulp Fiction. Například.

A když pak doktoři najdou v tvym tlustym střevě nádor a všichno pak jde blbějc a rychlejc, nežs čekal, ty prognózy nejsou dobrý, ale zato jsou přesný, najednou na tebe ten čas začínaj mít. Nejdřív proto, že se to sluší, pak proto, že poznaj, že se fakt blíží konec a pozdějc už příležitost nebude.

Společně nakonec strávíte čtyři silný měsíce, nejen s Janou a Hynkem, ale i spoustou dalších přátel a známejch.

No a tvůj konec, tvoje smrt, některým z nich otevírá oči, jako tobě ztráta Zdenky.

Některým ne.

A ty, jestli je něco po smrti a jetli si v tom něčem můžeš něco uvědomit, tak si to uvědomíš. To, cos už docela dlouho podvědomě tušil. Důležitosti opravdu důležitejch věcí si často všimneme až ve chvíli, kdy je ztratíme.

Žádné komentáře:

Okomentovat