Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z 2015

Ztráty a nálezy

Obrázek
Sedíš u televize. U videa. Na facebooku. Hraješ hry, čteš časopis, onanuješ. Možná čteš nějakou knihu. Záleží jen na době, ve který žiješ. Kdy to děláš. Dneska, před deseti lety, jindy. No a i Jana, ta skvělá holka, s níž máte tolik společnýho sleduje dost možná stejnej seriál někde u sebe doma. Večer se potkáte, zajdete do kina, tam se položíte do umělejch světů pohyblivejch obrázků. Vlastně statickejch, jen se jich za vteřinu protočí čtyřiadvacet. Možná osmačtyřicet. Pak dvě deci vína nebo dvě piva, záleží na chuti. Stále míň nervózní polibky a doteky a laskání a dráždění. A je vám krásně. Oběma. Stejně jsi ale už těsně kolem půlnoci u sebe doma. Protože stíháš metro a ráno školu nebo práci, kde máš důležitou zkoušku nebo zásadní poradu. A za tejden nebo za tři dny se uvidíte zas, ta setkání nezevšední. Oběma je tak krásně, že si to ani neumíte uvědomit. Bohužel. Jenže času je tak málo a tak jsou ta vaše setkání jen nepříliš častá zpestření týdne. Života. Zdenku

Cestou od Voka

Obrázek
1. Žárovka na drátu, studený světlo. I sklep je studenej a na rozdíl od žárovky ještě vlhkej. Bez oken, bez světlíku. Prach, špína, zbytky uhlí a dávno shnilejch brambor. A taky věci, který sem někdo dotáhl spíš proto, že byl línej se s nimi vláčet do popelnice, než aby mu bylo líto je vyhodit. Dva nehoblovaný trámy podpíraj strop. Ten jeden je můj. Trvá to dlouho. Snad třetí den. Aspoň tak nějak odhaduju uplynulej čas. Provaz silně zařízlej v mejch končetinách už se mnou srostl včera. Stal se mou součástí. A já zas jeho. Krajně nepohodlná poloha, nemožnost pohnout se. Příšerná žízeň a pochcaný kalhoty plný hoven. To není dobrý. Ale ještě horší je nejistota. Co se mnou bude dál? A bude něco dál? Když jsem se v úterý vracel od Voka domů a na rohu Husitský a Jeronýmovy stál ten somrák, co chtěl hodně důrazně a neodbytně aspoň tu pětku, naštval jsem se. Dvakrát jsem řek ne a potřetí jsem byl taky důraznej a poslal ho do prdele. Nechal toho a já šel dál. Má poslední vzpomínka.

Nemysleme. Tolik

Před měsícem jsem přestal sladit čaj. Možná před pěti týdny. A neměl jsem k tomu žádný racionální důvod nebo důvod, jenž bych si aspoň vědomě vybavil. Prostě jsem přestal. Cejtil jsem to tak, ale vlastně jsem nemusel. Chtěl jsem a nevěděl jsem proč. Neřešil jsem to. Kdo mě zná líp než vůbec, ví, že čaje vypiju kvanta. Černýho čaje. Denně několik litrů, možná tři. Možná víc. Do každého půllitrového hrnku jsem dával tři lžičky. Měsíčně to vychází na 3348 g cukru. To jsem si spočítal teď. Neřešil jsem to. Bylo mi to jedno. A i když si dnes uvědomuji, že tolik sladit nebylo zdravé, nejsem z těch lidí, co by nějak zásadněji koukali na zdravé stravování. Doktor by mi určitě rozmlouval i ten černý čaj. A já přestat nechci. Teď ne. A stejně bych reagoval na cukr před rokem. Ale k věci. Ještě pořád umíme jednat instinktivně. Tak jako já s cukrem. Jenže jako lidé si potřebujeme všechno zdůvodnit. Jsme analytičtí, rozumoví a bez důvodu se neobejdeme. Myslíme si, že je potřeba vše promyslet, n

Smlouva

- A podmínky jsou tedy jaké? Zeptal se po úvodních formalitách. Ty své si představil v úvodu. Tak to tu chodí. Chtěl to   místo za každou cenu. Na dvě funkční období. Mít se dobře. Zapsat se do dějin. Nesmazatelně. Mít moc. Nezpochybnitelnou. Když si s ním tenkrát ti, které považoval za své lidi, vytřeli prdel, prozřel. Pochopil, že čistou hrou nic vyhrát nemůže. Stáhl se do ústraní, aby si uvědomil, že ho to v ústraní nenaplňuje. A tečku za svým působením na tomto světě, že chce jinou. Vítěznou. Teď seděl v šestém patře hotelu, pokoj 66. Jak jinak. A i přes své jindy tak suverénní vystupování byl teď nezvykle nejistý. Měl strach, bál se, že zase něco nevyjde. Že se něco někde podělá. Věděl, že tohle je jeho fakt poslední šance. - Dobře. Shrňme si tedy, že jsme se dobře pochopili. Prezident téhle republiky na dvě funkční období. Výrazný a nesmazatelný zápis do dějin. A pak rychlá a bezbolestná smrt. Majestátní pohřeb. Je to tak správně? - Ano, rozumíte mi v