neděle 4. října 2015

Ztráty a nálezy



Sedíš u televize. U videa. Na facebooku. Hraješ hry, čteš časopis, onanuješ. Možná čteš nějakou knihu. Záleží jen na době, ve který žiješ. Kdy to děláš. Dneska, před deseti lety, jindy. No a i Jana, ta skvělá holka, s níž máte tolik společnýho sleduje dost možná stejnej seriál někde u sebe doma.

Večer se potkáte, zajdete do kina, tam se položíte do umělejch světů pohyblivejch obrázků. Vlastně statickejch, jen se jich za vteřinu protočí čtyřiadvacet. Možná osmačtyřicet. Pak dvě deci vína nebo dvě piva, záleží na chuti.

Stále míň nervózní polibky a doteky a laskání a dráždění. A je vám krásně. Oběma. Stejně jsi ale už těsně kolem půlnoci u sebe doma. Protože stíháš metro a ráno školu nebo práci, kde máš důležitou zkoušku nebo zásadní poradu.

A za tejden nebo za tři dny se uvidíte zas, ta setkání nezevšední. Oběma je tak krásně, že si to ani neumíte uvědomit. Bohužel. Jenže času je tak málo a tak jsou ta vaše setkání jen nepříliš častá zpestření týdne. Života.

Zdenku vlastně neznáš. Bydlí ve stejným domě, chodili jste do stejný školy. Občas se potkáte na chodbě. Řeknete si ahoj, což je maximum, kam jste si ochotní jeden druhého pustit. A pak možná ještě počasí. To jsou vedra, co. Takys pěkně zmokla. Nic víc.

A vůbec netušíš, ty ani Zdenka, že když se zavřete doma ve svým bytu, zapínáte stejnej seriál. Pouštíte stejný Sea + Air, učůráváte u stejný „Do Animals Cry?“. 

No, ale nesdílíte to. Svý radosti si necháváte pro sebe. Extázi neumocňujete společně, nenecháváte ji vybublat ven. 

Chodíte vedle sebe a i když jste si tak strašně blízko, fyzicky i vnitřně, spíš se každej pohybujete v jiným prostoru. Každej žijete na vlastním papíru, na kterej sice svítí stejný světlo, ale ty papíry se nikdy ani nedotknou. 

Takže ani nemůžeš tušit, že ty i Zdenka jste před lety četli stejnou knihu o polský paleontologický expedici v poušti Gobi. Oběma vám učarovala a dokonce jste si ji půjčili i ve stejný městský knihovně. Možná těsně po sobě. A oba toužíte ten paleontologickej ráj vidět na vlastní oči. Najít si svou kostru, úlomek, cokoliv. Nějakýho sauropoda. Třeba diplodoka, dvojitýho tráma.

To s Hynkem je to jiný. Největší kamarád, spolu chodíte po klubech, spolu se bavíte, svěřujete se. Ale když přestanete chodit do stejný školy, najednou se ty vztahy rozplejtaj. Uvadaj. Jo, potkáte se několikrát do roka na koncertě, ale to je skoro všechno. Máte si toho tolik co říct, ale stejně si to neřeknete, a přitom víte, že vám to spolu funguje. Ale není čas.

A pak, jednou, potkáš Zdenku ve výtahu. S batohem a zvláštním odhodláním v očích. Jede do Gobi. Na to se jí zeptáš a ona ti to poví a ta krátká společná cesta výtahem vezme vaše dva papírový světy a slepí je. 

Oba se divíte, jak jste si blízcí, jak společný, ale oddělený zážitky máte. To divení ale může trvat jen těch sedum pater a chvíli před domem, protože vlak do Ulánbátaru nepočká.

Za měsíc si musíte říct víc, to bude Zdenka zpátky.

No a stejně jako v těch předvídatelnejch filmech a románech, i tady se stane to, co je každýmu už teď jasný. Zdenka tragicky zahyne v Mongolsku. Spadne ze skály, možná jí přejede auto. Možná jí někdo přepadne a podřízne. To není podstatný.

Podstatný je, že tobě dochází, jak si nechával protejkat život kolem televize, videa, her, časopisů a asociálních sítí. Místo toho, abys ho žil s lidma, i když sis vlastně celou dobu myslel, že ho s lidma žiješ.

A teď je ti strašně líto, že vo Zdence nevíš vlastně nic a uvědomuješ si, že nejen o ní, ale ani o Janě, ani o Hynkovi, ani o nikom a vlastně ani o sobě.

Místo toho víš všechno o Přátelích, Rachel, Rossovi, pamatuješ si cheaty do Dooma dvojky a šestnáctkrát jsi viděl Kolju nebo Predátora nebo Pretty Woman nebo Matrix nebo něco takovýho.

No a to poznání, to poznání je osvobozující a ty víš, že to musíš změnit. Bavíš se s lidma kolem sebe, zajímáš se o ně, ne ze zdvořilosti, ne proto, že po nich něco chceš, ale proto, že tě fakt zajímaj. A tím získáváš i skutečnej zájem o sebe.

Jenže Jana ani Hynek na to nejsou úplně připravení. Mají málo času, aspoň to tvrdí a ty víš, že je to jen na nich. Že třeba právě teď radši sledujou poosmnáctý Pulp Fiction. Například.

A když pak doktoři najdou v tvym tlustym střevě nádor a všichno pak jde blbějc a rychlejc, nežs čekal, ty prognózy nejsou dobrý, ale zato jsou přesný, najednou na tebe ten čas začínaj mít. Nejdřív proto, že se to sluší, pak proto, že poznaj, že se fakt blíží konec a pozdějc už příležitost nebude.

Společně nakonec strávíte čtyři silný měsíce, nejen s Janou a Hynkem, ale i spoustou dalších přátel a známejch.

No a tvůj konec, tvoje smrt, některým z nich otevírá oči, jako tobě ztráta Zdenky.

Některým ne.

A ty, jestli je něco po smrti a jetli si v tom něčem můžeš něco uvědomit, tak si to uvědomíš. To, cos už docela dlouho podvědomě tušil. Důležitosti opravdu důležitejch věcí si často všimneme až ve chvíli, kdy je ztratíme.

sobota 30. května 2015

Cestou od Voka

1.

Žárovka na drátu, studený světlo. I sklep je studenej a na rozdíl od žárovky ještě vlhkej. Bez oken, bez světlíku. Prach, špína, zbytky uhlí a dávno shnilejch brambor. A taky věci, který sem někdo dotáhl spíš proto, že byl línej se s nimi vláčet do popelnice, než aby mu bylo líto je vyhodit.

Dva nehoblovaný trámy podpíraj strop. Ten jeden je můj. Trvá to dlouho. Snad třetí den. Aspoň tak nějak odhaduju uplynulej čas. Provaz silně zařízlej v mejch končetinách už se mnou srostl včera. Stal se mou součástí. A já zas jeho.

Krajně nepohodlná poloha, nemožnost pohnout se. Příšerná žízeň a pochcaný kalhoty plný hoven. To není dobrý. Ale ještě horší je nejistota. Co se mnou bude dál? A bude něco dál?

Když jsem se v úterý vracel od Voka domů a na rohu Husitský a Jeronýmovy stál ten somrák, co chtěl hodně důrazně a neodbytně aspoň tu pětku, naštval jsem se. Dvakrát jsem řek ne a potřetí jsem byl taky důraznej a poslal ho do prdele. Nechal toho a já šel dál. Má poslední vzpomínka.

Co ale bylo pak?

Někdo mě praštil po hlavě a ještě v bezvědomí dotáhl sem. Asi. Do toho pekla, o jehož existenci tam nahoře zřejmě nikdo neví.

Čekání.

Nekonečný čekání a já si opakuju všechny ty blbosti, co mi nekoordinovaně vplouvaj do hlavy. Nese, bere, maže, peče, umře. E, ne, je, í, á. Absolutní hodnota je vzdálenost čísla od nuly na číselné ose.

Školství nás vybavilo nepřeberným množstvím pouček, co k praktickýmu životu nevyužiješ. Ale z hlavy je už nedostaneš. Namísto toho, aby člověka připravili na život.

Ale je tohle ještě vůbec život?

Je skvělý vědět, že diskriminant D=b2-4ac. Ale jak se dohodnout s bývalou manželkou, která sbalí děti, uteče s nimi za jiným a jediným poutem, který zanechá, je číslo účtu, kam odchází alimenty, to se ve škole nedozvíte. Ani to, jak vůbec předejít tomu, aby si člověk s ňákou takovou vůbec něco začal.

2.

Být ve filmu, už jsem z toho dávno venku. Vytáh bych z kapsy kus obroušený pětikoruny a jako s žiletkou s ní lano přeříz. Nebo by přišel parťák a zachránil mě.

Člověk se musí furt obelhávat. Na něco si hrát. Na co si ale hraje ten, co tu uvěznil mě?

Když jsem pracoval u soudu, bylo to mý třetí místo, nenaučil jsem se tam nudit. Byl jsem hardverář. Ajťák. Help desk. Technická podpora. Ale soudci, kteří na počítači používali převážně jen word a excel moc rad a podpory nepotřebovali. Občas přesunout tiskárny. Přestěhovat počítač. Nic víc.

Práce mě tenkrát nudila a ubíjela. Zabíjel jsem čas hraním her. Pozoroval jsem svatby na Novoměstský radnici i feťáky, kteří si přišli do parku šlehnout svou dopolední dávku. Znal jsem je všechny. Od vidění. A nudil jsem se a trápil nicneděláním a ani ty hry mne nebavily. A když jednou přišla rozčílená šéfová, že prej od hraní her tu nejsem placenej, duchapřítomně jsem se zeptal, co mám teda dělat. Nevěděla.

Čas u soudu utíkal ještě pomalejc než na nekonečných vyučovacích hodinách elektrotechnickýho ústavu, kde jsem si bláhově myslel, že získám vzdělání. Získal jsem tam ale jen maturitu. A ztratil poslední iluze. Co taky očekávat od školy z Malešic. Z tý čtvrti pochybný, jak zpívá Vítkovo kvarteto.

Jenže i ty nesmyslný hodiny s lidmi, kteří se nechali titulovat pane profesore a sadisticky se vyžívali psychickým týráním svých svěřenců aspoň nějak utíkaly.

Tady ale všechno stojí.

Je to on, je to on, ten démon, ten démon zní mi v hlavě, která si s myšlenkama dělá co chce. Převrací je ze strany na stranu, nechá je proplouvat, zjevovat se a mizet a já nemám sílu ani chuť s nimi vědomě cokoliv dělat.

3.

Tělo svědí a já se nemůžu podrbat. Nejde se pohnout. Kdo a proč mě tu takhle zavřel? Přemýšlím a nenapadá mě žádný důvod, který by mohl kohokoliv pasovat do role mého trýznitele. Snažím se směřovat myšlenky ke svým věznitelům. Měli vůbec nějaký vysvětlitelný důvod nebo aspoň záminku? Nebo si mě jen náhodně vybrali?

Když parta suverénů ze třídy, ale byli to vlastně jen čtyři největší zmetci, hokejisti, šikanovala ty dva nejslabší kluky, taky neměli žádnej důvod. A já tam u toho seděl, stál, bavil se s kamarádem. Stejně jako všichni. Každý je nechal polejvat vodou, ničit jim věci. Rozbíjet. Ponižovat. Rvát vlasy. Zapalovat oblečení.

Nikdo ze třídy to neřešil. Nikdo si nestěžoval. Učitelé nechtěli nic vidět.

Třeba mě tu zavřela právě tahle hovada. Ta, co si vždycky dovolují a nikdo se jim nikdy nepostaví. Všechno jim prochází. Nebo je to trest za to, že jsem tenkrát nechal Martina týrat a ponižovat, i když se mi to vůbec nelíbilo. Už tenkrát se mi to hnusilo ale bál jsem se cokoliv udělat. Nedokázal jsem se těm parchantům vzepřít. Zastavit je. Zkusit aspoň něco.

A teď tě vytočíme jako telefon, říkal vždycky hlavní gauner Pour. Lehnul na svou oběť a ta musela správně odpovídat. Metro C od Kosmonautů na Fučíkovou a běda, jaks udělal chybu. Za každou správnou stanici byla facka. Za tu špatnou rána hlavou o zem a flusanec do ksichtu.

Jenou si někdo dovolil zkomolit Primátora Vacka na Primeráka Vacka. A byl z toho lehkej otřes mozku.

4.

Ztrácel vědomí nebo spal. Neřekl by, že odpočíval. Spíš prodlužoval to utrpení. A pořád se snažil najít odpověď na otázku Proč?

Nedokázal připustit, že by šlo o náhodu. Možná se stal nějaký omyl. Spletli se. Chytli nesprávného. Jasně. Třeba to zjistí a pustí ho.

Třeba ne.

Probudil se a bylo mu blbě. Blbějc než doteď. Hlava se točila a bolela. Zvracel by, kdyby měl co. Pak si všimnul, že už není svázanej.

Ležel na zemi v podobným stavu, jako smradlavý stoletý brambory.

Pomalu zkoušel rozhýbávat své pohmožděné končetiny. Zkoušel je ovládat, je i ostatní části těla. Na chvíli se postavil, ale zase se radši rychle svalil na bok.

Rozhlížel se po svém vězení. Teď vypadalo úplně jinak. Sundal kalhoty a hovna vyklepal do rohu. Starýma novinama udělal základní očistu těla plného ošklivých boláků i svého oděvu. Ale líp mu nebylo.

Našel kýbl s vodou. Pomalu uhasil palčivou žízeň. Navlhčil vyschlý povrch úst i hltanu. Pak zase, asi v důsledku přívalu emocí z nové situace, která ve sklepním vězení nastala, usnul nebo ztratil vědomí.

5.

Vyser si voko.

Ten nápis bílou křídou na zdi tu předtím nebyl. Vyser si voko. O co tady sakra jde? Snad nejsem v nějaké nové, brutální skryté kameře. V reality show.

Představa, že se dementní většina naší populace, voliči těch primitivů a gaunerů, kteří nám vládnou, baví sledováním jeho utrpení, mu nepřišla zas tak zcestná. Konečně nějaká racionálně vysvětlitelná interpretace toho, co se tu pár dnů odehrává.

Televize mu bude muset vyplatit hodně velkou sumu, aby je nežaloval. Když budou všichni chytří, domluví se k oboustranné spokojenosti.

Později ale verzi s televizní zábavou zavrhne.

Přemýšlí, co ten nápis znamená. Je to nějaký vzkaz? Znamení? Indicie? Klíč ke dveřím z tohoto vězení?

Doma si taky vždycky psali vzkazy. Nechávali je ležet v kuchyni na stole. Kup brambory. Nezapomeň odvést děti do kroužků. Nečekej na mě s večeří. Verbální komunikace pomalu mizela a každý si budoval svůj vlastní svět.

Jednostranná komunikace je v takovejch případech lepší. Nedává prostor k diskuzi. Otázkám. Protestům. Proto taky radši vždycky psal maily a netelefonoval.

Ten nápis ho nutil přemýšlet. Odněkud z dálky vyplouvala vzpomínka, kterou by nejradši definitivně smazal. Ztratil a zapomněl.

Nebyl si tím jistý. Vlastně si už nebyl jistý ničím, ale měl silný pocit, že Vyser si voko byla poslední věta, kterou nahoře pronesl. Byla to jasná a nekompromisní reakce na dotěrnost toho bezdomovce. Takhle ho ten večer poslal do prdele. Aspoň, pokud byly jeho vzpomínky v téhle mizérii spojeny s realitou a nehrály svou vlastní hru.

Začalo mu docházet, že tu asi nebude omylem. Ale moc mu to nepomohlo. Spíš naopak.

6.

Probral se a nápis tam byl pořád. Doplněný o tři vykřičníky.

Ne, tohle nemůže být pravda. Kdo si to s ním hraje a co po něm opravdu chce?

Po tejdnu trýzně a věznění v takových podmínkách začnou hlavou lítat halucinace. Vjemy, který člověk jinak nepozoruje, ale přitom se motají všude kolem nás. Ale když se mozek vyladí na jejich frekvenci a když je začne vnímat, spojí se s nimi. Se světy, jimž moc nerozumíme, ale o to důležitější pro nás jsou.

Začal se mu vracet sen z puberty. Noční můra, jedna z nejsilnějších, co prožil.

Tenkrát bydlel v posledním patře sedmipatrového paneláku. V tom snu uslyšel zvonek. Vydal se k oknu, aby zjistil, kdo v tuhle dobu zvoní a když se předklonil, oko opustilo svůj důlek a vypadlo. Ze sedmého patra. Dolů na zem.

Probudil se v křiku, vystrašený a paralyzovaný. Doktor pak později jeho noční výlety a pocity, jež je provázely, diagnostikoval jako spánkovou obrnu.

Teď mu to došlo. Už tenkrát to bylo znamení a prožitek byl záměrně tak silný, aby mu z paměti nezmizel. Nebyla to náhoda. Náhody neexistujou. Jen pořád nevěděl proč se mu vybavil právě tenhle sen.

Jenže otázka proč je v podobných situacích a vlastně i v životě jako takovém nejmíň podstatná.

7.

Když strkal ukazovák do očního důlku a začal dloubat od spojivky a podebíral oko, aby ho celé vyndal, ani to moc nebolelo. Tělo plné vzrušení a očekávání vyplavilo všechny látky, které mu na tu operaci dodaly dost síly i v jeho zbědovaném stavu. Nebo právě v něm. Na to, aby to proběhlo v klidu. Důstojně.

Vzpomněl si, jak ještě na základní škole pitval oko králíka. Žiletkou je rozřezal, vyndal čočku. Průhlednou zmenšenou lentilku, která se ale po vyschnutí zbarvila na bílo.

Vyndal oko, utrhl jej a strčil do pusy. Když ho polykal, žaludek se mu zvedl jen trochu.

Eufórie, že našel klíč k téhle záhadě byla veliká. Největší. Pro ten pocit to stála za to vykonat. Všechno si to vytrpět.

A ano, někde na pozadí zaháněl myšlenku, že se plete. Spojuje věci, co spolu nesouvisí. Vidí nápis, který na stěně vůbec není. A jestli je, třeba ho tam napsal on sám. A teď si ubližuje zbytečně.

Proto si slíbil, že pokud se teď nic nestane, sám to skončí.

A když pak, po pár hodinách přeměnilo jeho tělo oko na malé hovínko, upadl po tom všem zas do bezvědomí. Vše z něj spadlo a on vysílen odplul do těch málo probádanejch světů.

8.

Vstal. Nápis na zdi nebyl. Zmizel. Místo něj ale byla nakreslená šipka. Šipka, která ukazovala na zamřížované dveře. Teď byly otevřené.

Vystoupal po schodech nahoru, vyšel z domu a denní světlo ho donutilo zakrýt si oči. Oko.

Byl unavený. Naučeným gestem sáhl na kapsu kalhot, aby si ověřil, že jsou klíče od bytu na svém místě.

Vydal se domů.

úterý 5. května 2015

Nemysleme. Tolik

Před měsícem jsem přestal sladit čaj. Možná před pěti týdny. A neměl jsem k tomu žádný racionální důvod nebo důvod, jenž bych si aspoň vědomě vybavil. Prostě jsem přestal. Cejtil jsem to tak, ale vlastně jsem nemusel. Chtěl jsem a nevěděl jsem proč. Neřešil jsem to.

Kdo mě zná líp než vůbec, ví, že čaje vypiju kvanta. Černýho čaje. Denně několik litrů, možná tři. Možná víc. Do každého půllitrového hrnku jsem dával tři lžičky. Měsíčně to vychází na 3348 g cukru. To jsem si spočítal teď. Neřešil jsem to. Bylo mi to jedno. A i když si dnes uvědomuji, že tolik sladit nebylo zdravé, nejsem z těch lidí, co by nějak zásadněji koukali na zdravé stravování. Doktor by mi určitě rozmlouval i ten černý čaj. A já přestat nechci. Teď ne. A stejně bych reagoval na cukr před rokem. Ale k věci.

Ještě pořád umíme jednat instinktivně. Tak jako já s cukrem. Jenže jako lidé si potřebujeme všechno zdůvodnit. Jsme analytičtí, rozumoví a bez důvodu se neobejdeme. Myslíme si, že je potřeba vše promyslet, na všechno najít racionální vysvětlení. Nepodřizovat se zvířecím pudům. Rozum je silnější než cit, vtloukli nám do hlavy. Bohužel.

A tak věci promýšlíme. A i když je nám přirozené rozhodovat se právě na základu instinktu, emocí, citu nebo srdce, chcete-li, naše školství a společnost nás naučily zapojovat mozek. Vždycky.

A tak se obelháváme. Instinktivně vybíráme správné řešení. To které vybrat chceme, a pak hledáme a vyrábíme racionální důvody, které nám to rozhodnutí legalizují. Ospravedlní. Bez rozumových důvodů si těžko obhájíme naše řešení, naší cestu. V práci, v hospodě, ve škole, kdekoliv. A jsme v tom téměř dokonalí. Umíme si obhájit důvod, proč si koupit ten který telefon. Dokážeme si najít zcela nepodstatný parametr toho, který jsme si přirozeně vybrali. Najít důvod výběru.

Zároveň se snažíme instinkt upozadit. Zahodit. Nejsme přece zvěř. Bojíme se rozhodovat na základě dobrého pocitu. Bojíme se dobrý pocit mít a místo toho využíváme služeb konzultantů a našeptávacích agentur. Moderních kazatelů, politických populistů. Každého, kdo dokáže vysvětlit věc tak, aby ji náš mozek pochopil. Záleží jen na tom, jakou komunikaci použijí na danou cílovku.

Možná by bylo fajn čas od času přestat sladit. Jen tak. Bez důvodu. Protože prostě přestaneme. Učit se poslouchat své instinkty. Pěstovat si je. Díky nim jsme přežili velkou část svých lidských dějin. Díky nim jsme nevymřeli. Instinkty tak lehce, jako analytický mozek, neoblafneme.

pátek 16. ledna 2015

Smlouva



- A podmínky jsou tedy jaké?

Zeptal se po úvodních formalitách.

Ty své si představil v úvodu. Tak to tu chodí. Chtěl to  místo za každou cenu. Na dvě funkční období. Mít se dobře. Zapsat se do dějin. Nesmazatelně. Mít moc. Nezpochybnitelnou.

Když si s ním tenkrát ti, které považoval za své lidi, vytřeli prdel, prozřel. Pochopil, že čistou hrou nic vyhrát nemůže. Stáhl se do ústraní, aby si uvědomil, že ho to v ústraní nenaplňuje. A tečku za svým působením na tomto světě, že chce jinou. Vítěznou.

Teď seděl v šestém patře hotelu, pokoj 66. Jak jinak. A i přes své jindy tak suverénní vystupování byl teď nezvykle nejistý. Měl strach, bál se, že zase něco nevyjde. Že se něco někde podělá. Věděl, že tohle je jeho fakt poslední šance.

- Dobře. Shrňme si tedy, že jsme se dobře pochopili. Prezident téhle republiky na dvě funkční období. Výrazný a nesmazatelný zápis do dějin. A pak rychlá a bezbolestná smrt. Majestátní pohřeb. Je to tak správně?
- Ano, rozumíte mi velmi dobře. Ale zatím jsem, promiňte, stále ještě neslyšel, co za to chcete vy.
- Dám vám svého prostředníka. Uděláte z něj kancléře
- To je to nejmenší, pokud projde všemi potřebnými procedurami.
- O to se nemusíte starat. To nechte na mně. Tento prostředník vám bude předkládat závazná doporučení, jak šířit můj vliv. Jak připravit svět na bitvu, kterou povedu se svým největším protivníkem. A já ji vyhraji. Stejně, jako vy vyhrajete tu svou.
- To zní skutečně velmi rozumně, pane kolego. A o jaká doporučení půjde? Rád bych měl alespoň rámcovou představu.
- Jen drobné službičky. Věci, které budou plně ve vaší kompetenci. Různá každodenní rozhodnutí nebo jen pouhá vyjádření k nejrůznějším tématům.
- A to je všechno?

Překvapilo ho, jak málo stačí. Jak jednoduché to bude.

- S vaším předchůdcem jsem měl také několik dílčích dohod. Součástí jedné byla třeba ta závěrečná amnestie. Tu jsem psal já. Potřeboval jsem rozvázat ruce svým spolupracovníkům.
- Už tomu začínám rozumět.
- Ve vašem případě to bude dlouhodobá a soustavná práce na polarizaci společnosti. Nejen u vás, ale celosvětově. Budete pomáhat mým lidem z Ruska a Číny. Budete dávat lidem správný příklad, jestli mi rozumíte. Propagovat alkohol, jsem hlavní akcionář všech důležitých firem z tohoto oboru. A finanční prostředky my samozřejmě potřebujeme pro naše aktivity.

Sám byl překvapen, jak to vše hladce vycházelo. Co všechno  mu prošlo. Nikdy předtím by nevěřil, jak mocnou ochranu získá. Tolikrát byl absurditou jeho požadavků šokován. Několikrát zopakovat kunda v rozhlasu? V neděli?

- Prostě musíme toho starýho mrzouta trochu pozlobit, odpovídal jeho nový manažer ústy svého kancléře.

Zpočátku mu některé věci byly proti srsti. Ale bál se neposlechnout. Porušit smlouvu. A tak pil, víc než jindy. Pak se mu to ale zalíbilo. Měl fakt absolutní moc. Dělal si co chtěl a čím víc posouval hranice, tím míň nových požadavků od kancléře chodilo. Byl výborným žákem svého učitele.

-----

Původně jsem to bral jen jako autoterapii. Vypsat se z dalších hrůznejch činů toho pána. Ale když se mi, ještě před zveřejněním tohoto textu, nejdřív ztratil sešit, v němž byla jeho původní verze a pak, když jsem to napsal podruhé, přišla pozvánka od neznámého čtenáře, že by si rád popovídal o tom, na čem právě pracuji, trochu jsem zneklidněl. Uvidíme, co bude dál.