úterý 15. dubna 2014

Andělskej krvavej den

Ten den byl plnej velkejch změn. A očekávání. Ve vzduchu byla touha něco změnit, konečně se rozhodnout.

Ráno jsem se místo do práce vypravil darovat krev. Poprvý. Rozhoupával jsem se k tomu snad dva roky a vždycky to byla spíš lenost a strach z neznámýho (u běžnýho odběru krve běžně omdlívám, stejně jako u zabaře třeba), než nechuť předat svou krev tomu, kdo jí potřebuje. Víc než já.

Všechno proběhlo jak mělo (na větu fakt milé paní doktorky: ... a vy jste si snad nechal žíly doma ... budu dlouho vzpomínat) a já měl ze sebe fakt dobrej pocit. Nepopsatelnej. K nezaplacení. To musíš zažít, opravdu vřele doporučuju. A když jsem pak pěšky stoupal Ječnou nebo Žitnou nahoru na Pavlák, cejtil jsem se tak, jak jsem se ještě nikdy v Žitný nebo Ječný necejtil.

Večer se v Akropoli rozdávali žánroví andělé a mně se tam vůbec nechtělo. Měl jsem sice fotopas, ale takovej vyhlašovací večer je vlastně obrovská nuda. Většinou. A tady jsem to předpokládal zcela správně, během předávání cen se vlastně nic zapamatováníhodnýho nestalo. Jenže v nominacích byl i Kittchen. A co kdyby to dostal. Náhodou. To bych si asi neodpustil. Že jo.Takže jsem tam musel.

Když to pak Michal Pařízek až vlastně skoro na konci vyhlásil, radoval jsem se tak, že jsem zapomněl přepnout foťák z priority času na prioritu clony. Prostě jsem mačkal spoušť a krev, který bylo o půl litru míň než obvykle se blížila varu z nadšení. Myslim, že i z nadšení se může vařit. Určitě.

Nechal jsem focení focením (sorry Jirko Smrži a Insania) a šel na bar. Gratulovat. A slavit. Upřímná radost a eufórie sálala z celého hloučku gratulantů i držitelů ceny. Slivovice se střídala s pivem a bylo nám všem moc dobře. Fakt všem, myslim.

Jenže co se týká dárcovství krve, byl jsem až do rána v tomto směru panic. A na chytrý rady a poučování a tak já nedám. Takže někdy krátce poté, co jsem debatoval s Michalem Pařízkem o Gallon Drunk, Bee And Flower, Ministry Of Wolves a prostě vůbec skvělý muzice, se svět kolem mně začal točit úplně jinými směry než bych si představoval, že se točit dokáže.

Ten náběh opilosti s menším než běžným množství krve v žilách je fakt zatraceně rychlej. Dobrodružnejm povahám doporučuju. A se mnou to fakt zamávalo. Takže v hlavě zbylo pár voken, zažil jsem bloudění po Akropoli i nalezení azylu na dámskejch záchodkách. Pak už to šlo rychle. Vracím se ke stolu, sbírám foťák a odcházím hledat metro. Na schodech mne ještě chytá Kittchen a snaží se ze mě dostat adresu. Bydliště. Honzo, takhle nemůžeš domů. To metrem nedáš. Zavolám ti taxíka. V rámci možností jsem možná poděkoval, ale svou ideu použít hromadnou dopravu jsem neopustil.

Ani nevím jak, ale domů jsem se dopravil. Metrem. Bez ztráty květinky i foťáku. Asi bylo pozdě, protože už všichni spali. Nevím. A asi jsem byl tichej. Protože jsem nikoho nevzbudil.

Když mi pak, asi ve čtyři zvonil telefon, byla to Monika. Manželka. A prej kde jsem. Rozhlíd jsem se kolem sebe, svlíknul jsem si bundu, hodil ji pod stůl a odpověděl, že v obýváku.

A pak už jen kocovina, na kterou nezapomeneš. Kolem druhý jsem byl schopnej se zvednout.

Ten den byl velkej. A nezapomenutelnej. Po všech směrech.