Honza Průša

Když se u kolíbky rozdávala naděje, musel se ten den, co jsem se narodil, rozlejt celej hrnec s ní jenom na mě. S nadějí nebo lhostejností. Jinak si to vysvětlit neumím. Náš vztah, naše soužití ikam nevedlo. Definitivně. A jen bezbřehej optimista nebo totální ignorant v něm mohl pokračovat. Když jsem o tom přemejšlel, měl jsem v sobě kus z obojího. Určitě. Mít děti, mohlo být všechno jinak. Možná. Děti ti otevřou nový světy a ty rozklížený spojej. Jenže nám se v tomhle směru nedařilo. Což nepřidá. Nikomu. Zkoušeli jsme to řešit. Absolvovali jsme různě potupný a nepříjemný vyšetření. Nechal jsem se pozorovat stárnoucí sestřičkou, jak doktor, s kterým si beztak při nočních směnách užívala leštil moje kulky ultrazvukovou sondou. Onanoval jsem v neosobním ušmudlaném kumbálu nad upatlanejma stokrát použitejma erárníma časopisama, s kelímkem pak šel vítězoslavně přes celou chodbu za tou samou sestrou a nezmoh se žádné odpovědi na otázku: „Tak co, jak to šlo?“. Radka tě