Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z 2014

Andělskej krvavej den

Obrázek
Ten den byl plnej velkejch změn. A očekávání. Ve vzduchu byla touha něco změnit, konečně se rozhodnout. Ráno jsem se místo do práce vypravil darovat krev. Poprvý. Rozhoupával jsem se k tomu snad dva roky a vždycky to byla spíš lenost a strach z neznámýho (u běžnýho odběru krve běžně omdlívám, stejně jako u zabaře třeba), než nechuť předat svou krev tomu, kdo jí potřebuje. Víc než já. Všechno proběhlo jak mělo (na větu fakt milé paní doktorky: ... a vy jste si snad nechal žíly doma ... budu dlouho vzpomínat) a já měl ze sebe fakt dobrej pocit. Nepopsatelnej. K nezaplacení. To musíš zažít, opravdu vřele doporučuju. A když jsem pak pěšky stoupal Ječnou nebo Žitnou nahoru na Pavlák, cejtil jsem se tak, jak jsem se ještě nikdy v Žitný nebo Ječný necejtil. Večer se v Akropoli rozdávali žánroví andělé a mně se tam vůbec nechtělo. Měl jsem sice fotopas, ale takovej vyhlašovací večer je vlastně obrovská nuda. Většinou. A tady jsem to předpokládal zcela správně, během předávání cen se vl

Kapitola 4 - Zeď odcizení

Obrázek
Když se u kolíbky rozdávala naděje, musel se ten den, co jsem se narodil, rozlejt celej hrnec s ní jenom na mě. S nadějí nebo lhostejností. Jinak si to vysvětlit neumím. Náš vztah, naše soužití ikam nevedlo. Definitivně. A jen bezbřehej optimista nebo totální ignorant v něm mohl pokračovat. Když jsem o tom přemejšlel, měl jsem v sobě kus z obojího. Určitě. Mít děti, mohlo být všechno jinak. Možná. Děti ti otevřou nový světy a ty rozklížený spojej. Jenže nám se v tomhle směru nedařilo. Což nepřidá. Nikomu. Zkoušeli jsme to řešit. Absolvovali jsme různě potupný a nepříjemný vyšetření. Nechal jsem se pozorovat stárnoucí sestřičkou, jak doktor, s kterým si beztak při nočních směnách užívala leštil moje kulky ultrazvukovou sondou. Onanoval jsem v neosobním ušmudlaném kumbálu nad upatlanejma stokrát použitejma erárníma časopisama, s kelímkem pak šel vítězoslavně přes celou chodbu za tou samou sestrou a nezmoh se žádné odpovědi na otázku: „Tak co, jak to šlo?“. Radka tě

Kapitola 3 - V hospodě

Obrázek
Rychle jsem na sebe hodil bundu se šrajtoflí a zabouch dveře. Nemělo smysl s Radkou vyjdnávat. Cokoliv řešit. Jen bysme znovu opakovali tu známou rovnici. Bez řešení. Šlo o nenaplněná očekávání. Radka měla potřebu obětovat se. Čemukoliv. Čemu věřila. Aspoň trochu. V práci hasila průšvihy. Doma vedla domácnost. A bez peněz taky hasila. A je fér říct, že pořád. A úspěšně. Patřila mezi ty dobrovolné hasičky domácností. Bezejmené holky bez ambice zviditelnit se. Dokázat něco VELKÉHO. Protože tím nejdůležitějším je pro ně rodinný mikrosvět.  Snila o tom, že se to jednou změní. A zachraňovaní průšviháři jí dají za pravdu. Změní se. Poděkují. Upřímně. A přestanou jí využívat. To byl její pohled, subjektivní. Hodně. Lidi jí vlastně nevyužívali. Nechápali to tak. Ona se jim nabízela sama. Sama se o ně starala. Sama. Jejím snem tak byla jen utopie, což si ale naštěstí neuvědomovala. Myslím. A tak jen bledla a ztrácele energii a iluze. Touhu něco změnit. Já se nedíval

Kolouch a Vrána

Obrázek
Něco viselo ve vzduchu. Už tejdny něco videlo ve vzduchu a on to cítil. Standa byl majitelem malého nenápadného zlatnictví. Zdědil jej už dávno jako rodinné stříbro. Byl hodinář. Rád se hrabal ve starých, mechanických strojcích. Docela rád. Čistil je. Ošetřoval šrámy. Ve svým krámku si mohl dovolit dva zaměstnance, kteří se tu střídali u pultu. Řemeslu se věnoval sám. Jeho podnik nijak nevzkvétal, ale na výplaty si vždycky vydělali. A když jej vedl s rozmyslem, což se za ta léta naučil, zbývaly i peníze na vedlejší výdaje. I na ty nepředvídatelné. Ten elegantně oblečenej pán, co zrovna vybíral řetízek z bílého zlata nevypadal jako běžnej zákazník. A nebyl. Můžete mi zavolat pana vedoucího? Něco není v pořádku? To není vaše starost. Já bych jen rád mluvil s vaším vedoucím. Standa to vzadu slyšel. A byl zvědav, jak Hedvika zareaguje. Nechtěl být rušen. Před koncem měsíce dával dohromady papírování. Úředničina ho nebavila, ale jeden den v měsíci

Kapitola 2 - Doma

Obrázek
-Přidali ti? Vyštěkla na mě Radka místo pozdravu.  Náš blbě spravovanej a ještě blbějc privatizovanej podnik se utápěl v dluzích. Stav, do nějž naše domácnost neměla daleko. O přidávání platů nemohla bejt řeč a je fakt, že z toho mýho jsme vyšli tak tak. Poslední dobou ani to. -Co bude na večeři? Bylo to jedna jedna. Plichta. Já málo vydělával, ona blbě vařila. To měla po svý mámě. Když jsem u nich byl tenkrát poprvé na obědě a místo omáčky se na talíři objevilo mastný bláto v kterým se rozpouštěl kupovanej knedlík, myslel jsem, že jde o nějakou zvrácenou zkoušku odolnosti.  Celej náš vztah byla jen zvrácená zkouška odolnosti. Na obou stranách. Nasraně jsme stáli v chodbě a já věděl, že náš mikrosvět je harmonicky vyváženej. Ve všech směrech. Blbě ukrojenej chleba s náhražkou másla a vysočina. A plat nižší než nízkej. Bez možnosti změny. Obojího. Negativa se prý přitahují. Tak tohle u nás fakt sedělo. Viděli jsme na sobě jen negativa a přesto jsme zůstáv

Kapitola 1 - Kelin

Obrázek
Jednou jako lidstvo stejně zdegenerujeme a ta doba se nezadržitelně blíží, říkal Kelin. Jenže ňákej čas do tý doby ještě zbejval. Jsem Ota Snyk a tohle je můj příběh. Naše libeňská fabrika sice nebyla žádným teplým místečkem. Nebyl to ráj na zemi. Ale kdyžs chtěl a kdyžs byl chytrej, dalo se tu rozumně vyžít. Bez nutnosti věnovat výrobě výbojek větší úsilí. Než bylo potřeba. Nemusel ses předřít. Ale moc sis nevydělal. Taková výbojka – to není jen tak. V naší poloautomatizovaný továrně, kde polo znamenalo spíš čtvrtinově, kterou modernizoval naposled Křižíkův syn, se na výrobě každý podílí šestnáct lidí. Aspoň. Asi tak. V horku a smradu plynových hořáků, který tavěj skleněný válečky a spojujou je, spolu s drátkama přívodů v podivnej monolit. Zkroucený záda. Mikropráce s elektrodama. Vypejkání korundových trubiček. Kompletace. Testování. Každej tu má svý místo a dohromady tý světelný baňce vdechujeme život. Což zní možná nadneseně, ale je to tak. Každá pak svítí trochu j

Jsou jisté chvíle

Jsou jisté chvíle kdy cukr přestává sladit Jsou jisté chvíle kdy led přestává chladit Jsou jisté chvíle kdy ty mě přestáváš hladit Probourat ledové kry, vyslovit sladká slova Hladit tě do rána, hladit tě zas a znova Probourat ledové kry Jsou jisté chvíle kdy cukr přestává sladit Jsou jisté chvíle kdy led přestává chladit Jsou jisté chvíle kdy ty mě přestáváš hladit Probouzet ztracené sny na cestě ze hřbitova Obcházet zákony zmatená hloupá slova Probouzet ztracené sny Jsou jisté chvíle kdy se nevyplácí probouzet ztracené sny Jsou jisté chvíle kdy se nevyplácí probouzet ztracené sny na cestě ze hřbitova