úterý 15. dubna 2014

Andělskej krvavej den

Ten den byl plnej velkejch změn. A očekávání. Ve vzduchu byla touha něco změnit, konečně se rozhodnout.

Ráno jsem se místo do práce vypravil darovat krev. Poprvý. Rozhoupával jsem se k tomu snad dva roky a vždycky to byla spíš lenost a strach z neznámýho (u běžnýho odběru krve běžně omdlívám, stejně jako u zabaře třeba), než nechuť předat svou krev tomu, kdo jí potřebuje. Víc než já.

Všechno proběhlo jak mělo (na větu fakt milé paní doktorky: ... a vy jste si snad nechal žíly doma ... budu dlouho vzpomínat) a já měl ze sebe fakt dobrej pocit. Nepopsatelnej. K nezaplacení. To musíš zažít, opravdu vřele doporučuju. A když jsem pak pěšky stoupal Ječnou nebo Žitnou nahoru na Pavlák, cejtil jsem se tak, jak jsem se ještě nikdy v Žitný nebo Ječný necejtil.

Večer se v Akropoli rozdávali žánroví andělé a mně se tam vůbec nechtělo. Měl jsem sice fotopas, ale takovej vyhlašovací večer je vlastně obrovská nuda. Většinou. A tady jsem to předpokládal zcela správně, během předávání cen se vlastně nic zapamatováníhodnýho nestalo. Jenže v nominacích byl i Kittchen. A co kdyby to dostal. Náhodou. To bych si asi neodpustil. Že jo.Takže jsem tam musel.

Když to pak Michal Pařízek až vlastně skoro na konci vyhlásil, radoval jsem se tak, že jsem zapomněl přepnout foťák z priority času na prioritu clony. Prostě jsem mačkal spoušť a krev, který bylo o půl litru míň než obvykle se blížila varu z nadšení. Myslim, že i z nadšení se může vařit. Určitě.

Nechal jsem focení focením (sorry Jirko Smrži a Insania) a šel na bar. Gratulovat. A slavit. Upřímná radost a eufórie sálala z celého hloučku gratulantů i držitelů ceny. Slivovice se střídala s pivem a bylo nám všem moc dobře. Fakt všem, myslim.

Jenže co se týká dárcovství krve, byl jsem až do rána v tomto směru panic. A na chytrý rady a poučování a tak já nedám. Takže někdy krátce poté, co jsem debatoval s Michalem Pařízkem o Gallon Drunk, Bee And Flower, Ministry Of Wolves a prostě vůbec skvělý muzice, se svět kolem mně začal točit úplně jinými směry než bych si představoval, že se točit dokáže.

Ten náběh opilosti s menším než běžným množství krve v žilách je fakt zatraceně rychlej. Dobrodružnejm povahám doporučuju. A se mnou to fakt zamávalo. Takže v hlavě zbylo pár voken, zažil jsem bloudění po Akropoli i nalezení azylu na dámskejch záchodkách. Pak už to šlo rychle. Vracím se ke stolu, sbírám foťák a odcházím hledat metro. Na schodech mne ještě chytá Kittchen a snaží se ze mě dostat adresu. Bydliště. Honzo, takhle nemůžeš domů. To metrem nedáš. Zavolám ti taxíka. V rámci možností jsem možná poděkoval, ale svou ideu použít hromadnou dopravu jsem neopustil.

Ani nevím jak, ale domů jsem se dopravil. Metrem. Bez ztráty květinky i foťáku. Asi bylo pozdě, protože už všichni spali. Nevím. A asi jsem byl tichej. Protože jsem nikoho nevzbudil.

Když mi pak, asi ve čtyři zvonil telefon, byla to Monika. Manželka. A prej kde jsem. Rozhlíd jsem se kolem sebe, svlíknul jsem si bundu, hodil ji pod stůl a odpověděl, že v obýváku.

A pak už jen kocovina, na kterou nezapomeneš. Kolem druhý jsem byl schopnej se zvednout.

Ten den byl velkej. A nezapomenutelnej. Po všech směrech.

středa 26. března 2014

Kapitola 4 - Zeď odcizení



Když se u kolíbky rozdávala naděje, musel se ten den, co jsem se narodil, rozlejt celej hrnec s ní jenom na mě. S nadějí nebo lhostejností. Jinak si to vysvětlit neumím. Náš vztah, naše soužití ikam nevedlo. Definitivně. A jen bezbřehej optimista nebo totální ignorant v něm mohl pokračovat.

Když jsem o tom přemejšlel, měl jsem v sobě kus z obojího. Určitě.

Mít děti, mohlo být všechno jinak. Možná. Děti ti otevřou nový světy a ty rozklížený spojej. Jenže nám se v tomhle směru nedařilo. Což nepřidá. Nikomu.

Zkoušeli jsme to řešit. Absolvovali jsme různě potupný a nepříjemný vyšetření. Nechal jsem se pozorovat stárnoucí sestřičkou, jak doktor, s kterým si beztak při nočních směnách užívala leštil moje kulky ultrazvukovou sondou. Onanoval jsem v neosobním ušmudlaném kumbálu nad upatlanejma stokrát použitejma erárníma časopisama, s kelímkem pak šel vítězoslavně přes celou chodbu za tou samou sestrou a nezmoh se žádné odpovědi na otázku: „Tak co, jak to šlo?“.

Radka těch vyšetření podstoupila víc. Mnohem. O míře jejich nepříjemnosti jsme se spolu nebavili. Protože o ničem takovým mluvit nechceš. A my nemluvili ani o snadnějších věcech.

Uzavřít se do sebe ti dává jistej stupeň klidu. Postavíš zeď a když je fakt dobrá, nikdo se přes ní nedostane. Trapný pak je, když vrátka necháváš permanentně otevřený, ale zamkneš, jakmile se blížíš domů. 

Měli jsme to tak. Dlouho a oba dva. Když pak, čas od času, jeden pustil toho druhýho dál, neuměli jsme se v tom umělym světě chovat přirozeně. Jeden vždy naježil ostny a druhej mu je, jeden po druhým lámal. A přitom se jimi nechával zranit. Což ve finále bolelo každého z nás. Radku i mě.

S našimi urology i gynekology to bylo ještě horší. Odemknul jsi dveře přísným a nesmlouvavým auditorům a nervózně, pasivně a submisivně, bez schopnosti reakce jsi vyslechl verdikt. Výsledky testů. Vesměs stejný.

  • Já tady nevidím nic neobvyklého.
  • Spermie jsou trochu línější, ale to by nemělo vadit.
  • Z medicínského pohledu jste naprosto v pořádku.
  • Někomu se to prostě nedaří a nikdo neví proč.
  • Jestli to nebude spíš psychického rázu.
To jsem potvrdit neuměl, ale na hlavu to bylo. Každopádně.

Jediným pozitivem na celý tý situaci tak byl fakt, že jsme ušetřili za antikoncepci. Když jsem to ale, ve snaze zlehčit tu mizérii, Radce řekl, nesmála se. Namísto toho ještě víc zpevnila svou už tak dost robustní zeď odcizení. Zeď, která sice nebyla vidět z oběžný dráhy Země jako ta Velká Čínská, ale pro ten náš vesmír, kterej byl už roky společne j vlastně hlavně ze setrvačnosti, pro ten byla ještě zásadnější.

Podstupovali jsme jedno vyšetření za druhým a závěry, který se nám díky nim převalovaly v hlavě byly skličující. Protože jsme svou energii té nikdy nekončící mizérie obětovali do činnosti, která nikam nevedla. Aneb kdybysme se na všechny ty testy vysrali, věděli bysme stejný kulový.

pátek 28. února 2014

Kapitola 3 - V hospodě


Rychle jsem na sebe hodil bundu se šrajtoflí a zabouch dveře. Nemělo smysl s Radkou vyjdnávat. Cokoliv řešit. Jen bysme znovu opakovali tu známou rovnici. Bez řešení.

Šlo o nenaplněná očekávání.

Radka měla potřebu obětovat se. Čemukoliv. Čemu věřila. Aspoň trochu. V práci hasila průšvihy. Doma vedla domácnost. A bez peněz taky hasila. A je fér říct, že pořád. A úspěšně. Patřila mezi ty dobrovolné hasičky domácností. Bezejmené holky bez ambice zviditelnit se. Dokázat něco VELKÉHO. Protože tím nejdůležitějším je pro ně rodinný mikrosvět. 

Snila o tom, že se to jednou změní. A zachraňovaní průšviháři jí dají za pravdu. Změní se. Poděkují. Upřímně. A přestanou jí využívat.

To byl její pohled, subjektivní. Hodně. Lidi jí vlastně nevyužívali. Nechápali to tak. Ona se jim nabízela sama. Sama se o ně starala. Sama. Jejím snem tak byla jen utopie, což si ale naštěstí neuvědomovala. Myslím.

A tak jen bledla a ztrácele energii a iluze. Touhu něco změnit.

Já se nedíval dopředu a věci řešil dle okamžitýho rozhodnutí. Leckdy asi nepředvídatelně. Leckdy vůbec a nechal je vlastnímu osudu.

A tím jsem zraňoval.

-Kdyby ti na mně záleželo, tak bys s tím něco udělal. Víš, že mně to ničí.

Věděl jsem to. A chápal. Což bylo o stupeň víc, než u Radky. Mně taky ničilo to její dobrovolné obětování se světu. Kašlání na sebe. Neplnění si snů a přání. Ale to ona nechápala.

A když jsem o tom někdy začal, urazila se. Že jí kritizuju za její dobrotu. A nutím k sobectví. Kdyby byli všichni jako ona, svět by byl krásný. Prý. Ale sobectví já chápal jinak.

Bylo to dlouholetý vzájemný vysávání naší energie. Ale zároveň jsme bez toho neuměli být.

- Pořád se omezuju, peru, žehlím, uklízím, vařím …

To radši moc komentovat nechci

- … a co z toho mám? 
- No tak se uvolni. Něco si dopřej. Cokoliv. A nevěnuj se jen domácnosti. 
- A kdo by to dělal? To tu chceš schnít? A kde na to mám brát peníze, na to, něco si dopřávat?

Ale člověk má čas i peníze na to, co fakt chce. Co fakt opravdu chce. Tohle byly jen výmluvy a já to věděl.

- Tak ráda bych někam zašla, ale musela jsem uklízet.

Typický. Ale proč musela? Vyžadoval jsem to snad já? Právo volby je super věc. Ale je nutné uvědomit si, že ho máš. A že jsi svým vlastním pánem.

Jenže co na to říct a nezranit ještě víc.

Seděl jsem s Kelinem a celou partou u piva, ale duchem jsem byl ve svých sračkách. Pil jsem rychlejc a víc než jindy a měl jsem zádumčivou, což ostatní respektovali. Myslím. Aspoň nějakou dobu.

Jenže když sedíte s kámošema v hospodě a jste duchem někde jinde, je to podezřelý. A jak postupně roste hladina alkoholu v krvi, končí čas hájení. Neútočení. Lhostejnosti.

Bylo to logický a znal jsem to. Z obou stran. Ale dneska jsem na to nebyl připravenej. A Kelin byl nejrychlejší.

- Hele, Oto, jseš tu dneska s náma?

Byl jsem tam sám se sebou a svejma problémama. Který jsem ventilovat nechtěl.

-  Jo, v pohodě. Přemejšlím.
- Trochu dlouho, ne? A o čem? Pojďme přemejšlet dohromady.

Ale vylejvejte si, podnapilej mezi podnapilejma, srdce. O vlastní neschopnosti vyřešit jakkoliv vztah, kterej dlouhodobě nefunguje.

A tak jsem začal takticky o tom druhým. Menším. Zástupným problému.

-  Přestávaj nám stačit peníze. Však to sám znáš. Všechno se zdražuje.

Zbaběle jsem papouškoval Radčiny fráze. Teď mi byly dobrý. Konečně.

- Vy finančně vycházíte v pohodě?
- Podívej, Oto, musíš se spolehnout taky sám na sebe. Ty nemáš kromě příjmů z fabriky nic dalšího?

Kelin mě zase překvapil. Tím, jak lehce, přirozeně a v pohodě, jak nenásilně proklouzává životem.

- Ne. Ty máš nějakej vedlejšák?
- No – dalo by se tomu tak říkat. Víš co? Nech to na mně a něco ti přihraju. Brzy.
- Fakt?
- Jasně. Nemůžeš žít v bídě. A škoda, žes to neřek dřív. Peníze se válej všude kolem nás. Stačí je jen sebrat. Někdy se pro ně ani nemusíš sehnout.

Kalili jsme dlouho do noci a když nás pak ze Dřeváku vyhodili, cestou domů jsem na naší rozmluvu rychle zapomněl. Tak, jako obvykle.

pátek 7. února 2014

Kolouch a Vrána

Zlatnictví, ilustrace Tadeáš Průša
Něco viselo ve vzduchu. Už tejdny něco videlo ve vzduchu a on to cítil.

Standa byl majitelem malého nenápadného zlatnictví. Zdědil jej už dávno jako rodinné stříbro. Byl hodinář. Rád se hrabal ve starých, mechanických strojcích. Docela rád. Čistil je. Ošetřoval šrámy.

Ve svým krámku si mohl dovolit dva zaměstnance, kteří se tu střídali u pultu. Řemeslu se věnoval sám.

Jeho podnik nijak nevzkvétal, ale na výplaty si vždycky vydělali. A když jej vedl s rozmyslem, což se za ta léta naučil, zbývaly i peníze na vedlejší výdaje. I na ty nepředvídatelné.

Ten elegantně oblečenej pán, co zrovna vybíral řetízek z bílého zlata nevypadal jako běžnej zákazník. A nebyl.

  • Můžete mi zavolat pana vedoucího?
  • Něco není v pořádku?
  • To není vaše starost. Já bych jen rád mluvil s vaším vedoucím.
Standa to vzadu slyšel. A byl zvědav, jak Hedvika zareaguje. Nechtěl být rušen. Před koncem měsíce dával dohromady papírování. Úředničina ho nebavila, ale jeden den v měsíci se to vydržet dalo. I dva, když toho bylo víc. Jako teď.

Jako dítě si svůj život představoval jinak. Četl cestopisy Hanzelky a Zikmunda. Miloval je. A taky se toužil vypravit za lovci lebek nebo přes Kordillery. Ale rodinná tradice mu k noze přivázala ten dlouho budovaný a udržovaný obchůdek v centru.

Dětský sny nechal dávno snama. Pochopil, že na světě jsou jiný, důležitější věci. 

Neodbytný nezákazník, schopný kecal ale Hedviku přemluvil a teď tu stáli proti sobě.

  • Jak vám to tu prosperuje, pane Vráno?
Začal trochu neobratně.

  • Tak vycházíme, ale doba je těžká. To víte.
Zkusil nejrozumnějším způsobem odpálkovat dýlera čehokoliv. Takoví podobní strejdové čas od času přišli. Nabízeli bezpečnostní služby, moderní  nábytek, finanční produkty. Cokoliv, co se nabídnout dalo. Pokud ale jasně ukázal, že nemá peněz na rozdávání, velmi rychle pochopili a s nabídkou svého exkluzivního a výhodného zboží či služby se slevou sestavenou jen pro něj a jen pro ten dnešní den, přestali.

  • Myslel jsem si to. Nikdo to nemá jednoduché. Vy jste i majitel tohoto krámku, nepletu se? Že?
  • Jo, jsem i majitel. O co konkrétně vám jde?
Snad to nebude jehovista. Ty přece musí, podle svých propozicí, chodit v páru. Na jehovisty měl svý metody. S těmi si uměl poradit. Vždycky, když začal vykládat, že fandí Satanovi, kterej všechny ty nebeský boje vyhraje, vypadal tak přesvědčivě, že se rychle rozloučili. Na přesvědčování nevěřících na svou víru byli vycvičení. Člověk, kterej věřil stejný pohádce, ale fandil druhý straně byl těžkým oříškem. Podobně jako ve fotbalu. Člověka, co o něm nic neví, spíš přesvědčíte, že Bohemka je nejlepší. Mnohem spíš, než zarytýho sparťana.

  • Ještě bych se zeptal jinak. Jste spokojený se svým dosavadním životem? Naplňuje vás? Máte ho ve svých rukou, nebo jen reagujete na události, které vám staví do cesty?
Tak to bude nějaká jiná sekta, pomyslel si.

Jindy by se docela rád pohádal, vyslechl si další teorii o konci světa nebo Ježíši spasiteli. Ale hromada lejster a účtů se zmenšovala jen pomalu a on to chtěl dnes dokončit.

  • Opravdu nemám čas na filozofování o smyslu života. Máte poslední příležitost na jasné zformulování důvodu vaší návštěvy. Mám práci. Hodně práce a málo času.
Slizkej elegán jak z reklamy na něj pár vteřin koukal. Takovou reakci od stárnoucího zlatníka nečekal. Nechtěl promarnit svou výhodnou pozici. Jen on měl informace a jen on věděl, jak a kam si potřebuje Vránu dostat, aby zakrákal a pustil sýr.

  • Omlouvám se. Neuvědomil jsem si, že jste tak zaneprázdněn. To mne za vámi ta vaše prodavačka neměla vůbec pouštět.
Snažil se přenést negativní emoce na někoho jiného.

  • Mám pro vás zajímavou nabídku. Velmi. Tu ale nelze probrat v pár minutách. Rád vás pozvu na oběd nebo večeři a všechno vysvětlím.
A po krátké pauze dodal.

  • Středa příští týden v poledne v Café Imperial.
Ať se mu to líbilo nebo ne, tak Standu zaujal. Kolem tý luxusní restaurace chodil často, ale dovnitř se nahlídnout neodvážil. A tak nabídku, i když nerad, přijal.

Do Imperialu šel s jasným cílem. Dobře se najíst. Vedle toho si ale předsevzal, co všechno nesmí. Pít alkohol, cokoliv podepsat, zaplatit za oběd. A pak už tu byla jen zvědavost, o co asi půjde. Nebyla ale přehnaně velká. Nechá ho v klidu mluvit. Nikam nebude pospíchat.

René Kolouch, tak se ten podivnej elegán jmenoval, měl taky své cíle. Hlavně nevyplašit. Nikam ho netlačit. Nezávisle, ale řízeně konverzovat a nechat jej, aby to vyslovil jako první. To byl ideální scénář. Další možný sázel na lidskou zvědavost. Vrána se určitě, dřív nebo později sám zeptá, o co jde.

Jenže Vrána nebyl zbrklej. Uměl pracovat s časem, navíc mu o nic nešlo. Vychutnával karamelizovaný šalotkový dortík s kozím sýrem i telecí líčka s bramborovou kaší a po devadesáti minutách, když dopíjel sypaný čaj Assam Bari a z arašídové parfait s brusinkami marinovanými v červeném víně už mu nic nezbývalo, převaloval tu medově temnou tekutinu na jazyku. Přemýšlel, zda jej tento podivín bude i nadále zvát do předních pražských restaurací a obcházet jej se svou nevyslovenou nabídkou, nebo ne. Počítal, že dopije a půjde. Nakonec, proti všem původním předpokladům a promyšlené strategii, začal sám Kolouch.

  • Rád bych se vrátil ještě k tomu, co jsme začali ve vašem zlatnictví. Ten obchod už řídíte dlouho, že?
  • Je to tak. Patřil už mému dědovi a shodou šťatstnejch náhod nám zůstal i za totality. Jsem už třetí generace, co ho má ve svých rukou.

To Koloucha nepovzbudilo.

  • A vy jste chtěl být vždycky zlatníkem?
  • Moc jsem o tom nepřemýšlel. Ta rodinná firmička na mne logicky přešla. Na výběr jsem neměl. Bral jsem to jako fakt.
  • Neříkejte, že jste se ani jako kluk nechtěl živit něčím adrenalínovějším?
  • Vlastně chtěl. Jednou jsem k vánocům dostal cestopis od Hanzelky a Zikmunda. Jejich výpravy mě fascinovaly. Taky jsem chtěl projet svět a psát o tom knihy, ale brzy jsem pochopil, že to za bolševika nejde.

Konečně informace, která se Kolouchovi hodila. Dlouho si povídali o cestovatelích, přeskakovali z Náprstka na Musila a zpátky na Hanzelku i Zikmunda.

Ve Vránovi se všechny vzpomínky otevřely. Jeho dětský sny. Nenaplněný. Začalo mu to být líto. Uvědomoval si, že vlastně pořád dělal jen to, co se od něj očekávalo. Zodpovědně, s úctou k rodinné tradici. Bez ohledu na sebe.

Zlatnictví ho plně pohltilo, ani rodinu nezaložil, protože dával přednost krámku. Nechal se pohltit něčím, co si vybralo jeho. Celý dosavadní život promarnil kvůli sice hezkýmu, ale bezvýznamnýmu obchodu, co kdysi založil jeho děda. Obchodu, kterej nakonec nechá umřít spolu se svou smrtí. Naplňoval sny svého předka, ale kdo bude naplňovat ty jeho? Nikdo. Nikdy.

  • A co vám brání cestovat teď?

Položil Kolouch otázku, na níž dobře znal odpověď. Vrána byl načnutej. Zahořklost z toho, že vlastně nic nedokázal vyplula na povrch a on byl sdílnější, než by chtěl. A tak jmenoval překážky, které takový malý živnostník má. Drahé pojištění, náklady na všechno, dravou nefér konkurenci. Na nějakou expedici neměl prostředky a stejně si nemohl dovolit to tu na dýl než dva týdny opustit. Chvíli se bavili nad všemi útrapami, co jej potkaly a chápavý a empatický Kolouch zasmečoval.

  • Tak to tu zavřete. Zavřete zlatnictví, prodejte krámek a cestujte po světě. Já ho od vás rád koupím.

Vrána byl zaskočen. Takovou nabídku nečekal. Vlastně nevěděl co má čekat. Několikrát se u něj potenciální kupci jeho nemovitosti objevili, ale on je vždycky odpálkoval. Nad nabídkami ani nepřemýšlel.

  • A proč vás tak zajímá zrovna to moje zlatnictví?

Kolouch se rozhodl vyložit na stůl všechny karty. Dnes mu to vyjde. Patience dokončí. Úspěšně. Byla to příjemná a hezká, čistá hra.

  • Potřebujeme na tom místě vybudovat pobočku naší banky. Všechny ostatní nebytové prostory v té lokalitě mají své majitele, stavit se tu nedá. A naše banka tu chybí. Mám pro vás férovou nabídku. Opravdu výhodnou. Samozřejmě i dostatek času na rozmyšlenou.

Standa už do práce nešel. Z Imperialu se vydal domů a ve sklepě našel bednu s cestopisy z dětství. Knihy voněly starým zatuchlým papírem i jeho mládím. Celé odpoledne listoval, vzpomínal na oblíbené pasáže, vzpomínal na své plány, představy a touhy.

Ten čas mu už nikdo nevrátí. Ten čas se už opakovat nebude. Doba se změnila a romantika, která na něj ještě teď z pečlivě opečovávaných knih sálala, se vytratila. Dneska cestuje každej. Všude. Je to všechno pryč. A tak zase své mládí vložil do staré banánovky. Už asi naposled.

To zlatnictví na svém místě zůstalo. Pořád fungovalo na hranici přežití. Těsně za ní. Ale Vrána se změnil. Uzavřel se ještě víc do sebe a žil v dlouhé a pusté melancholii. Sám. Zklamaný, že ani teď neměl na to, rozhodnout se tak, jak by doopravdy chtěl.

Vlastně se s tím nikdy nesmířil.

Něco viselo ve vzduchu. Už dlouho. Od nepaměti. Vracelo se to cyklicky a Standa to věděl. Netěšilo ho to, ale musel s tím žít. Nic jiného mu nezbývalo.

úterý 4. února 2014

Kapitola 2 - Doma

-Přidali ti?

Vyštěkla na mě Radka místo pozdravu. 

Náš blbě spravovanej a ještě blbějc privatizovanej podnik se utápěl v dluzích. Stav, do nějž naše domácnost neměla daleko. O přidávání platů nemohla bejt řeč a je fakt, že z toho mýho jsme vyšli tak tak. Poslední dobou ani to.

-Co bude na večeři?

Bylo to jedna jedna. Plichta. Já málo vydělával, ona blbě vařila. To měla po svý mámě.

Když jsem u nich byl tenkrát poprvé na obědě a místo omáčky se na talíři objevilo mastný bláto v kterým se rozpouštěl kupovanej knedlík, myslel jsem, že jde o nějakou zvrácenou zkoušku odolnosti. 

Celej náš vztah byla jen zvrácená zkouška odolnosti. Na obou stranách.

Nasraně jsme stáli v chodbě a já věděl, že náš mikrosvět je harmonicky vyváženej. Ve všech směrech. Blbě ukrojenej chleba s náhražkou másla a vysočina. A plat nižší než nízkej. Bez možnosti změny. Obojího.

Negativa se prý přitahují. Tak tohle u nás fakt sedělo. Viděli jsme na sobě jen negativa a přesto jsme zůstávali spolu. Neuměli jsme se od sebe odpoutat.

-Takhle to dál nejde. Dřivs dostával aspoň prémie. Ale teď? Všechno se zdražuje a ty nejseš schopnej si vydělat víc.

-Koupilas pivo? 

Snažil jsem se od ledničky ignorovat problém, kterej tu ale byl. A pod koberec se nedal zamést, což nebylo tím, že jsme ten prošoupanej Jekor dávno vyhodili. Ten problém se nedal zametat donekonečna. 

Věděl jsem, že pivo nemáme. Radka ho nikdy nekupovala. Ani před lety, kdy jsem se k ní nastěhoval. Šlo jen o záminku, proč jít do hospody, kterou jsme s Kelinem domluvili v práci. Jako každej čtvrtek.

Ve čtvrtek se chlastá nejlíp. Pátky už ve fabrice nějak přežiješ. Vždycky. A pak máš dva dny klid. Ničit si kocovinou den pracovního klidu je pitomost. Nikdy jsem nechápal ty kvanta lidí, co kalily od pátku do soboty

A tak jsem rychle vypad a Radka si pustila televizi. Jako obvykle.

neděle 19. ledna 2014

Kapitola 1 - Kelin



Jednou jako lidstvo stejně zdegenerujeme a ta doba se nezadržitelně blíží, říkal Kelin. Jenže ňákej čas do tý doby ještě zbejval.

Jsem Ota Snyk a tohle je můj příběh.

Naše libeňská fabrika sice nebyla žádným teplým místečkem. Nebyl to ráj na zemi. Ale kdyžs chtěl a kdyžs byl chytrej, dalo se tu rozumně vyžít. Bez nutnosti věnovat výrobě výbojek větší úsilí. Než bylo potřeba. Nemusel ses předřít. Ale moc sis nevydělal.

Taková výbojka – to není jen tak. V naší poloautomatizovaný továrně, kde polo znamenalo spíš čtvrtinově, kterou modernizoval naposled Křižíkův syn, se na výrobě každý podílí šestnáct lidí. Aspoň. Asi tak. V horku a smradu plynových hořáků, který tavěj skleněný válečky a spojujou je, spolu s drátkama přívodů v podivnej monolit. Zkroucený záda. Mikropráce s elektrodama. Vypejkání korundových trubiček. Kompletace. Testování. Každej tu má svý místo a dohromady tý světelný baňce vdechujeme život. Což zní možná nadneseně, ale je to tak. Každá pak svítí trochu jinak. Záleží, kdo co kde zanedbal.

Vždycky se něco zanedbá.

Nakonec ji ale stejně v parku rozbijou puberťáci šutrem.

Kelin byl jinej než my ostatní. Rád to tu neměl, to ne. Rád to tu nemoh mít nikdo. Ale potřeboval mít dobrej pocit ze všeho, co dělá. A v něm to bylo. Dobrej pocit. Vždycky. 

Kelin neuměl dělat věci, který ho nebavěj. Nebo ho bavilo všechno na co sáhnul. Těžko říct. Ve všem si našel svý. Uměl najít. Byl to prototyp šťastnýho člověka. Bezbřehej optimista, kterej by si i během vlastní popravy uměl najít pozitiva tý situace.

Nebyl to žádnej slušňák. Chlastal stejně, jako každej druhej tady. Uměl se zašít, když chtěl. Dostal se pod kalhotky každý mladý ukrajince, co tu dělala a co za to stála.

Ale ať si hrál s jejím pošťěváčkem nebo ať vypejkal korund, vždycky to bylo s vášní. V obojím se pro něj skrejvala poezie života. Krásnýho. Bezbřehýho. Cokoliv umožňujícího.

A asi i díky tomu vytěžil z každý situace maximum. Štěstí se ho drželo jak malej koala svý mámy.

Každej den jsme se tu oddávali práci, jejíž výsledek přinášel ledaskomu světlo. Hlavně do ulic. A to, že se blíží tma tenkrát nevnímal ani on. Kelin.

pátek 3. ledna 2014

Jsou jisté chvíle



Jsou jisté chvíle kdy cukr přestává sladit
Jsou jisté chvíle kdy led přestává chladit
Jsou jisté chvíle kdy ty mě přestáváš hladit

Probourat ledové kry, vyslovit sladká slova
Hladit tě do rána, hladit tě zas a znova

Probourat ledové kry

Jsou jisté chvíle kdy cukr přestává sladit
Jsou jisté chvíle kdy led přestává chladit
Jsou jisté chvíle kdy ty mě přestáváš hladit

Probouzet ztracené sny na cestě ze hřbitova
Obcházet zákony zmatená hloupá slova

Probouzet ztracené sny

Jsou jisté chvíle kdy se nevyplácí probouzet ztracené sny
Jsou jisté chvíle kdy se nevyplácí probouzet ztracené sny na cestě ze hřbitova