pondělí 30. prosince 2013

2013. Looking back.

Break On Through

Ve středověku to město chránily kamenné zdi. Hradby. Dnes bylo uzavřené průmyslovými zónami a nákupními centry.

Pavel to věděl a neměl kam jít. Nechtěl být viděn. S nikým se potkat. Ale stejně ho to táhlo blíž. K centru. Dovnitř.

Vyrostl tu a vlastně si neuměl představit, že by z té civilizace někdy vypadl. Beton. Asfalt. Paneláky. Industriální konstrukce. To všechno mu dodávalo pocit bezpěčí.

Se školou i rodiči sice dřív jezdil na výlety. Občas. Jednou byl lanovkou na Ještědu. Ale nikdy nepochopil ty, co si dobrovolně sbalili usárnu a skončili někde u Mšena pod převisem.

Přelezl plot, kterej kdysi chránil ostnatý drát i ochranka s kvérem. Ale dnes ta opuštěná a zchátralá fabrika zajímala jen jeho. A zloděje šrotu. Ale v noci tu bylo prázdno, protože všichni bezdomovci z okolí dávali přednost špatně izolovanejm teplovodům. Pokud si on měl vybrat mezi teplem a samotou, volil jasně to druhý. Spíš intuitivně než rozumově.

Měsíční svit spojenej se světlem metropole dopadal skrz díry ve střeše na podlahu, kde kdysi stály soustruhy a frézy. Sednul si do kouta, vytáh z kapsy svůj notes. Psal si deník. Leta.

Chmýří pírko letí
vznáší se v oblacích
vždycky když jsem sám
tebe nepotkávám
svý pírko mám

Sníh je horká láva
touha neustává
pírko letí, vstává
co s tím?

Tvoje košilka
krajka je bílá
je jemná
je tvým obrazem
prostupme jí

Sníh je horká láva
pírko letí, vstává
říkáš: To se stává
já vím


Odmala žil v představách. Rád utíkal do svých světů. Bylo mu úplně jedno, že toho ve fantazii prožil mnohem víc než ve skutečnosti. Takovej výlet do snu si uměl užít. Bezezbytku. A to byl jeho problém. Nebo problém. On s tím byl spokojenej. Ale jeho blízcí a nejbližší to pochopit neuměli. A nechtěli.

Jeho situace nebyla ideální. Ona nebyla ani blbá. Bylo to s ním horší. Už několik dnů se toulal zastrčenejma místama Prahy a nechtěl nikoho potkat. Moc peněz už mu v kapse nezbejvalo. Práci už zřejmě neměl – jistej si nebyl, ale to, že do ní přestal jen tak chodit nemohlo vyústit v nic jiného. A stejně se už nechtěl vracet ke svýmu dosavadnímu životu.

Když na to všechno pomyslel, znervózněl. Znejistěl. Takhle neukotvenej a absolutně nezajištěnej ještě nikdy nebyl. Nikdy. „Kdyby mi bylo sedumadvacet, řešení bych měl.“, blesklo mu hlavou. Ale pak otevřel dveře svému vnitřnímu světu. Viděl se v pařížské kavárně se zápisníkem v ruce.

Paříž znal dobře. Byl tu čtyřikrát, možná pětkrát. Rád se sem vracel, ale ne k Eiffelovce, jako běžní turisti. On jezdil za Jimem Morrisonem.

Jim mu byl vždycky blízkej. Měl pocit, že s ním souzní. Že mu rozumí. Víc, než kdo jinej. Obdivoval na něm vše, co na sobě nesnášel. Jeho ego. Schopnost, jít si za svým. A riskovat. Bezmezně. To všechno jemu chybělo a i když se měl až donedávna z pohledu okolí výborně – dost peněz, super bydlení, rodinu – mohl si dovolit co chtěl – vlastně nikdy nežil, co by chtěl.

V dětství a pubertě tahaly za jeho nitky rodiče. Což těžce nesl, ale přetrhat je nedokázal. Neměl ty koule. Když dospěl, dobrovolně ty otěže předal dál své ženě. Nejdřív proto, aby o něj stála. Nikdy si moc nevěřil. A pak proto, že byl neustále vychováván v osobní nesvobodě a jinak žít neuměl. Neuměl se rozhodnout. Bál se nevratnejch kroků.

Miloval rebely. Lidi, co se vzepřeli jakékoliv autoritě a šli si za svým. Záviděl jim vnitřní svobodu. Tu co on znal jen ze svých představ. Ze světů, které tak rád navštěvoval a ostatní to nikdy nechápali.

Útěk, ke kterému před pár dny dospěl, bylo jeho první veliký, skutečně svobodný rozhodnutí. Konečně to dokázal. Jít za svým. Tak, jak to cítil.

Jeho svoboda byla smutná a osamělá. Špinavá a studená. Nebyla snadná. Vůbec ne. Ale jen ten pocit vlastního rozhodnutí byl k nezaplacení. Stačil. Bohatě. Na všechny ty vracející se pochyby o osobním selhání. O špatně zvolený cestě. O věčné nejistotě, kterou si zvolil. O konci, kterej najednou mohl být blíž. Mohl ho čekat kdykoliv. I když taky nemusel. Přes to všechno tu byl nový, opojný pocit, který neznal. Konečně se za sebe nestyděl.

Hrdě se válel prokřehlý tam, kde kdysi stála fréza. Nevěděl co bude zítra. Nevěděl co bude jíst. Ale stálo to za to.

pátek 20. prosince 2013

Milan a Magda

Když zíváš, dej si ruku před pusu.

Ta věta ho provázela životem od dětství. Máma. Učitelka komunistický základky, která milovala jen stranu a sebe a všem klukům říkala Frantíku. Holkám Mařenko. Když si dovolil ve druhé třídě oponovat, že on se jmenuje Milan, schytal to. „Na nic jsem se tě neptala, Frantíku.“ a už měl poznámku „Vyrušuje během vyučování“ v kontrolce. Žákovský tenkrát ještě neměli. A doma za to byl zákaz Sandokana. Jeho vysvětlování nikoho nezajímalo. Soudružce učitelce se neodmlouvá.

Teď mu to řekla jeho Magda. Žena, kterou si dobrovolně a rád vybral a řekl jí své ano v slavnostním sálu Linbeňského zámečku. I Magda.

Tenkrát ho ani nenapadlo, že ho bude okřikovat, opravovat, sekýrovat a nenávidět.

Když zíváš, dej si ruku před pusu.

Ta nenápadná, blbá věta mu všechno připomněla. Trauma z učitelky Křižínkové, která toho sice moc neuměla, ale kázeň si udržela. Vždycky. Když o vánocích ve třetí třídě napsali na tabuli tu provařenou větu „Vánoce jsou svátky klidu, nezkoušejte naší třídu“, se škodolibostí sobě vlastní nechala nápis smazat a dodala: „Tak dobře. Když nechcete zkoušet, napíšeme si diktát.“. Ten nejhorší, co kdy musel psát. Zlatý sveřepí šakali. 

A pak tu byl dlouhodobej problém s matkou. Neschopnou přenést se nad to, že by mu bylo víc než pět. S potřebou neustále ho řídit. Vést. A ovládat. S pocitem vlastní a svrchované, největší a jediné moudrosti. Bez pokory.

Když zíváš, dej si ruku před pusu.

Řekla ta nebohá Magda.

Ten den stál za hovno starý Bely. Už od rána. Všechno se nabalovalo, rostlo. Vznikala nehezká koule křivd a bordelu. Toho, co si za život nasbíral a nezpracoval.

Vlastně mu to jen  hodně ublížilo. Připomnělo, že s ním dost lidí zametalo. Často. A Magda teď ztělesňovala všechny ty ženy, které v něm, cihlu po cihle budovaly ten hnusný monument křivdy.
Jako introvert žil ve vlastní bublině a na okolí spíš jen pasivně reagoval. Byl ale zranitelnější, než by se na první i druhý pohled zdálo. Bohužel.

Teď se dostal do kouta. I vystresované jehňátko zahnané do rohu se v kritické situaci pouští do zoufalých akcí. 

Když zíváš, dej si ruku před pusu.

Magda, milovaná i nenáviděná nemohla tušit, jak zásadní větu použila. Vlastně to ani nemyslela zle. Vlastně to nemyslela nijak. Jen to vyslovila. Reflexivně. S nenávistí skrytou na pozadí. Nenávistí na sebe, že si život spojila s ním. Primitivem. Kterej zůstane pořád stejnej.

Kdyby o tom spolu mluvili, namítal by, že se přece nezměnil. Takovej byl, když se poznali. Copak to neviděla? Zatímco ona, Magda, rozhodně bývala jiná. Zestárla. Vnitřně.

Když zíváš, dej si ruku před pusu.

A pak už nic. Jen velké, prázdné ticho.