středa 27. listopadu 2013

Kapitola 24 - Happyend




Asimův život, aspoň ten, jenž řada lidí považuje za normální, skončil tím zásadním, zlomovým dnem velké radosti i utrpení.

Události těch přelomových pár hodin překročily limitní hodnoty slasti i mizérie, které byl schopen unést. Rozhodila by jej jen jedna strana této mince. Zamávala by s ním. Ale obě dohromady prostě dát nemohl.

Ten normální svět, kterému nikdy moc nerozuměl a v němž byl on, nezařaditelný mulat  cizincem, jenž nikam nepatřil, nechal být. Oddělil se od něj a přestal komunikovat. S lidmi. Což mu nakonec zajistilo, že po soudním procesu neskončil ve vězení, ale v psychiatrické léčebně. O jeho vině sice nikdo nepochyboval, o jeho duševním zdraví ale jo. Zřejmě po právu.

Milý Asim, který se ztratil hned poté, co se dokázal najít, měl být už ztracen nadobro. Navždycky. Alespoň z pohledu společnosti. Lidí. Normálních.

Areál psychiatrické léčebny byl obklopen rozsáhlým parkem. Náš ztracený Asim do něj po několika měsících dostal volný přístup. Když začal být považován za neškodného. Rád chodil na jedno místo, na lavičku pod starý vysoký strom. 

Byl to jinan a na jeho větvi pravidelně sedávaly dvě poštolky. Zvykl si na ně a ony na něj. A tak s nimi začal, v duchu, rozmlouvat. A i když by to málokdo poznal, tady byl spokojený. A šťastný. Stejně, jako ti dva svobodní ptáci.

pondělí 25. listopadu 2013

Kapitola 23 - Dopis číslo 2


Za nějaký čas čekal na Bílka další list. To bylo hodně neobvyklé a vzhledem k tomu, jak jej ten předchozí vytrhl z dlouhé pasivity, Katka se těšila na další pokroky.

Písmo na obálce ale bylo jiné. A obsah dopisu byl zcela v jiném tónu. To ale zatím netušila.

Když přišla na jeho pokoj, hezky jí přivítal a přišel s nečekanou nabídkou. Co si vyrazit na procházku parkem?

Katka ho vzala za ruku. Prokličkovali chodbami tohoto spíš neútulného zařízení pro slepé a ocitli se venku. Tam jim s vlasy začal pohrávat slabý větřík a hned jim bylo líp. Venku se cítili svobodněji a přátelštěji.

- Říkejte mi, jak to tu vypadá, jo?

Poprosil Bílek a Katka začala popisovat kvetoucí jiřiny, vrabce co vybírali drobky ze zbytků snídaně a kosy, kteří tahali žížaly z nakypřené hlíny.
 
- Možná bysme je mohli někdy zkusit krmit.

- Platí. Co zítra po svačině? V neděli bude něco dobrého, sladkého. Vánočka nebo loupák. Možná buchty. To si ptáčci užijou.

Procházeli se rozkvetlým parkem a Bílek vstřebával Katčiny informace o věcech v okolí. Snažil si představovat, jak to tu asi vypadá. A byl spokojený.

- A tady je taková dřevěná lavička. Dřív měla červené a zelené pruhy, ale teď už je hodně oprýskaná. Zašlá. Jsou na ní různé nápisy. Od vandalů.

Sedneme si?

To se jí hodilo. Chvíli se společně smáli nápisům na lavičce, z nichž některé odmítala přečíst a pak mu to řekla.

- Máte tu další dopis.

Byl překvapený, stejně jako ona. Asi nějaký pokračování od Veroniky, pomyslel si.

Veronika se vždycky vracela ke zdánlivě uzavřenejm věcem. A vlastně nikdy nic nedokončila. To si na ní pamatoval nejvíc, to mu z ní zůstalo. To ji charakterizovalo. A tak se pousmál a vyzval Katku k četbě.

Dobrý den pane Bílku,

Hmm. Tak to od Veroniky není. Kdo mi co může chtít?

Možná už jste o té tragické události slyšel, ale i tak Vám musím poslat svou hlubokou omluvu. Naší Verunku unesl a týral nějaký zvrácený černoch. Moc jí ubližoval a nakonec i zabil.

Obviňovali jsme vás neprávem a křivdili jsme vám. Omlouváme se a přejeme spokojený život. 

Rodiče Verunky

Po přečtení dopisu Katka i Bílek dlouho mlčeli. A pak se beze slov zvedli a odešli zpět do labyrintu chodeb toho domu, kam nepřicházelo světlo.

V neděli si ptáčci museli hledat jídlo sami. Na jejich krmení neměl nikdo náladu.

úterý 19. listopadu 2013

Kapitola 22 - Co řekli lidi



Byl to raubíř. Už jako dítě. Proto se taky zmrzačil v tom výtahu. Už tenkrát ho měli zavřít do polepšovny.

Stanislav Machovec, soused

Bála jsem se s ním jezdit výtahem. Stejně jako s Mesarošovejma ze třetího. On sice nebyl tak hlučnej jak oni, ale o to byl zákeřnější.

Marie Zikmundová, sousedka

Jestli neutýral i tu svou mámu?

Milan Pecina, soused, v důchodu

Já na schůzích vždycky říkal, že tu žlutý ani černý nájemníky nechceme. Nedá se jim věřit a pak to takhle dopadne. Jeho jsme se bohužel nedokázali zbavit. Nájem platil včas a byt měl už po starý Synkový. Ale zeptám se právníka, jak by to šlo vyřešit. Aspoň u Mesárošů. Naše lidi musíme chránit.

Jan Smejkal, soused, předseda družstva jenž spronevěřil co se dalo

Byl hodnej. Hezky se na mně usmíval a podal mi míč, když mi upad.

Jiřík Šámal, soused, 5 let

Bylo to na něm poznat. S nikým se nebavil, žil sám. Šel z něj strach.

Jana Hlaváčková, sousedka

Lidem se vyhejbal. Když jsem se s ním začala bavit tak rozhovor rychle ukončil. Neuklízel chodbu, nechodil na domovní schůze. Už jeho máma byla divná. A domů si vodil děvky, zeptala bych se těch, jestli je taky netýral. Počkejte, zapsala jsem si čísla aut, kterejma sem jezdily, takže je musíte najít.

Lída Blažková, domovnice

Já ho vlastně neznal. Pracovali jsme vedle sebe, ale nic ho nezajímalo. O fotbalu se s ním bavit nedalo a o sobě nic neřek. Takoví jsou nejhorší.

Adam Plch, kolega

čtvrtek 7. listopadu 2013

Nulová pravděpodobnost vyjde knižně. Asi.

Tak jo.

Nějakou dobu jsem se rozhodoval, ale nakonec mi to nedalo. Díky za ohlasy, které na příběh, co tady píšu dostávám. Moc si jich vážím. Posunuly mne dál k rozhodnutí, vydat "Nulovou pravděpodobnost" knižně. Malinký reálný náklad. Pár desítek kusů. Možná trošku přes stovku. Uvidíme.

Pokud bys tedy chtěl vlastnit moji knihu "Nulová pravděpodobnost je nulově pravděpodobná", což je jemně doladěnej příběh Asima, Veroniky a Petra Bílka, který jsem zde vyvěšoval (celkem 25 kapitol), můžeš mne podpořit a objednat si ji zde:

http://www.startovac.cz/projekty/nulova-pravdepodobnost-je-nulove-pravdepodobna/

Za jakoukoliv podporu moc děkuju. 

A jsem totálně odrovnanej z toho, že během prvního dne jsem nasbíral 28 % cílový částky. Fakt děkuju. Moc.

Aktualizace ze 7.11.: už mi přidělili ISBN, krásnej pocit

Prezentace o ROPO efektu z WebTop 100

Mám rád Instagram. Kdysi v Paříži jeden student hezky popisoval, proč lidi tolik baví. Proč funguje. Jako hlavní důvod mluvil o potřebě zabíjet čas v době prostojů. V čekárně u doktora, ve vlaku, v metru. Není nic snazšího, než vzít mobil, vyfotit, přefiltrovat a publikovat. Za málo úsilí docela dost muziky. A tak jsem svou prezentaci pro Web Top 100 zkusil udělat v Instagramu. Tady je.