středa 25. září 2013

Kapitola 19 - Dezinfekce



Seděla na pokoji u těžkým životem poničeného Petra Bílka. Otevřela obálku a letmým pohledem prolétla krátký dopis. Nadechla se, koukla na Bílka a začala číst.

Ahoj Petříku. Milý Petříku.

Dlouho jsme se neviděli a já o sobě nedala vědět. Nemohla jsem.

Zpozorněl. Na jaho tváři byl vidět skutečný zájem. Tušil, kdo mu to píše. Byl si jistý. A i když to na jednu stranu bolelo, na stranu druhou si oddechl. Pořádně oddechl.

Byla jsem slabá, život mě hnal svými zatáčkami a roklinami a já ho neřídila. Teď jsem se zase zmátořila a vzala ho do svých rukou. Stejně jako tenkrát, když jsme se potkali naposled.

Když se potkali naposled. Vzpomněl si na to i na mizérii, co následovala. Se vším všudy a zas se dostavila zloba. Obrovská. Na ní, pitomou a tvrdohlavou holku.

Už se zřejmě nikdy neuvidíme

Tak to máš teda pravdu.

a proto ti musím napsat.

Tenkrát to bylo jen moje rozhodnutí. Ty za nic nemůžeš.

To je dost, že ti to došlo. Aspoň někomu. Za nic nemůžu. Ale potrestanej jsem byl za celou lidskou společnost!

Já jsem právě dostala sílu jej bezezbytku přijmout. A reagovat na něj.

Nevěděl co tím myslí. Jak chce reagovat. Ale bylo mu to jedno. Dopis ho rozhodil, to né že ne. Na druhou stranu s ním přišla velká úleva. Veliká. Osvobozující.

Zapomeň na mne

To asi nepůjde.

netrap se tím (vím, že ses určitě trápil)

Trápil. To teda jo. A trpěl. Jak on kurva trpěl! Jen kvůli ní. Která si myslí, že stačí napsat jeden podělanej dopis po tak dlouhý době a všechno bude zapomenutý.

a najdi si někoho lepšího, než jsem byla já.
Veronika.

PS: Měla jsem tě vždycky ráda.

Katka dočetla a bylo ticho. V Bílkovi se to všechno pralo. Nenávist. Stará láska. Zloba. Ale bylo tam i odpuštění. Mozek pracoval naplno.

Katka byla dost empatická na to, aby poznala, že se to v Bílkovi vaří. Bylo jí jasné, že teď potřebuje klid a čas. Sám na sebe.

Už půjdu za paní Světlou. Ale kdybyste chtěl, zavolejte mě a já vám ten list přečtu ještě jednou. Kolikrát budete chtít.

Petrovi Bílkovi sice Veronika svými slovy zasypala staré rány solí, ale ta fungovala jako dezinfekce. Nejdřív to pálilo, ale to byl jen začátek hojivého procesu. Dopis v něm vzbudil zájem o další život. Už se jen nelitoval, ale začínal přemýšlet, co bude dělat dál. Došlo mu, že je to jen na něm, jak se jeho život vyvine.

A i když byl navěky obklopen tmou, začal pak pomalu hledat radosti, ke kterým nebylo světlo potřeba.

středa 18. září 2013

Kapitola 18 - Dárek



Veronika byla Asimovi vděčná za vysvobození z té nedobrovolné klece. A taky za azyl, jenž jí poskytoval bez nároků na cokoliv. I za vystřízlivění. Nabrání sil i opětovné přebrání kormidla života do svých rukou. Vlastního života do vlastních rukou. Během těch týdnů si řadu věcí, vlastně všechny co potřebovala, srovnala. A tak se rozhodla, vynahradit mu to. Připravila mu dárek. Hru.

Když přišel domů z práce, ležela na kuchyňském stole hromada pečlivě vybraných věcí. Prádelní šňůra. Izolepa. Kolíčky na prádlo. Svíčka. Sirky. Vařečka. Koženej opasek. Šátek.

Zmateně stál vedle linky a nevěděl, co to má znamenat. Nebyl si jistý. Ale iniciativu přebrala ona.

Neříkej, že nevíš, co s tím máš dělat. Dneska jsem hodně moc zlobila. Opravdu hodně. A zasloužím si trest.

Podala mu vařečku a nastavila zadek. Až teď si všiml, že na sobě nemá kalhotky, jen jeho staré triko. Nesměle ji přetáhl přes jednu půlku a červený otisk dřevěného nástroje i její zasténání mu dodávaly větší sebevědomí. A tak přidal na síle a postupně použil všechny připravené nástroje, včetně toho svého. Krásná, intenzivní a dlouhá hra se ten večer odehrávala v posledním patře vysokého paneláku.

Byl šťastnej. Jako by mu viděla do hlavy. Jak mohla vědět o jeho snech, o jeho erotických fantaziích? Veronika mu připravila absolutní zážitek. Extázi. Sex, po kterém vždycky při onanování toužil a představoval si ho. A byl si jistej, že v tomhle světě neexistuje. Jenže jemu se teď prolnul svět snů s realitou. A spolu s Veronikou jej sdíleli. Oba dokonale sehraní.

Byl rád, že se tenkrát rozhodl tak nečekaně a přitáhl ji sem. I za to, že se o ní staral.

To bylo poprvé, kdy byl sám se sebou opravdu absolutně spokojený. Byl nejšťastnějším člověkem v Praze i v celém vesmíru. Právě pro tenhle okamžik. Jeho okamžik. Jejich okamžik.

Když usínal, plánoval co bude dál. Moc jasno v tom neměl, ale jedno věděl jistě. Teď už budou pořád spolu. Už napořád. Šťastný. A spokojený.

Veronika byla taky spokojená. Moc spokojená. Dokázala se mu oddat tak, jak chtěl, aniž by odhalil, že to z větší části byla jen hra. Předstírání.

Teď už mu nic nedluží.

Políbila ho letmo na čelo. Tu sladce podřimující, unavenou bytost. A tiše se přesunula do vedlejšího pokoje.

pátek 13. září 2013

Poslouchám ILLE





čILLE
i zasmušILLE
mILLÉ
dlouhé chvÍLLE
poslouchám ILLE

na pILLE
když běhám mÍLLE
v plný sÍLLE
až do cÍLLE
poslouchám ILLE

R:
a je to mILLÉ
a je v tom pÍLLE
není to schnILLÉ
ani vyžILLÉ
jsou to ILLE
mají stILLE
prostě ILLE

zběsILLÉ
gorILLE
své vÍLLE
otILLÉ
přiopILLÉ
Lucii BÍLLÉ
Vladkovi ve vILLE
pouštím ILLE

v SevILLE
na nosu brÍLLE
v BastILLE
s krémem brILLÉ
ve frontě v BILLE
poslouchám ILLE

R:
Když jím fILLÉ
barvy lILLE
na břehu NILLE
hlasitě kvÍLLE
nadšeně šÍLLE
hrabu se v jÍLLE
na zlatý žÍLLE
nahodILLE
v krvi tři promILLE

Verne ŽILLE
Karle KrILLE
Rytíři SmILLE
I ty debILLE
Poslouchej ILLE 

R:
a je to mILLÉ
a je v tom pÍLLE
není to schnILLÉ
ani vyžILLÉ
jsou to ILLE
mají stILLE
prostě ILLE
 

a když jsem znittchen
pustím si kittchen

čtvrtek 12. září 2013

Kapitola 17 - Žert


Tělo i mysl se čistily, vzpomínky už nevyplouvaly na moře zahalené v mlze, ale stály v přístavu za ranního rozbřesku. Ostře nasvícené a srovnané. Veronika stále ještě rozmlouvala s Andělem a nabírala sílu.

Její táhnoucí se pochyby jednoho krásného dne přerostly v jistotu. Pochopila krutý žert své poškozené nervové soustavy. Měla v tom jasno. Jde jen o biochemickou reakci jejích neuronů. Celou dobu si tu povídala jen sama se sebou. Sama se sebou. SAMA SE SEBOU!

Ztratit víru bylo to poslední co potřebovala. Jedna z nejtěžších ztrát. Vlastně šlo o poslední důležitou věc, o níž přišla. Hned vedle ztráty důstojnosti, rodiny, spokojenýho života, sebe sama. I jeho, Petra Bílka, kluka, kterej to s ní myslel vždycky dobře. Kluka, co byl na počátku toho všeho. Co asi teď dělá? A jak se vyrovnal s jejím zmizením? Jak mu asi změnilo život?

Vzala tužku a papír. Napsala mu první a poslední dopis. Skutečný. Papírový. Na usmířenou. Na rozloučenou.

Ahoj Petříku. Milý Petříku.

Nevěděla jak pokračovat. Dlouho nad tím přemýšlela. Potřebovala si ujasnit, co mu vlastně chce říct. Proč mu ten dopis píše. Ale měla dost času a nikam nespěchala.

Vzpomínala na chvíli, kdy se naposled viděli. Byl to špatnej den. Nic jí nevyšlo a svou mizernou náladou se pak nechala ovlivnit. Blbě. Mnohem víc, než chtěla. Mnohem víc, než měla.

Tekly jí slzy. Slaný kámošky s nimiž přicházela úleva. Přerod do další etapy. Uvědomila si, že si vše natropila hlavně sama. Ale to poznání bylo osvobuzující. Obrysy byly absolutně ostré a ona najednou věděla. Vyrovnat se s tím může jen ona sama. Musí. Ta cesta se jí už dlouho klikatila v hlavě. Teď se narovnala. Byla přímá, bez prachu a kamínků. Jasná a samozřejmá.

Po několika hodinách strávených dlouhým přemýšlením a střídmým psaním končila slovy

Veronika

PS: Měla jsem tě moc ráda

Poprvé po dlouhé době opustila byt a vydala se na krátkou cestu k poštovní schránce. Vrátila se domů a toho dne si už s Poštolkou, která stejně ani nepřiletěla, nepovídala.

středa 4. září 2013

Kapitola 16 - Stopař a nestopař


Asim před ní nikdy nic aktivně neschovával. Své chování sice měnil, a to dost, ale doma jí nechal přístup kamkoliv. Bylo jen na ní, kterou z komnat bude chtít otevřít.

Veronika nikdy nic cíleně nehledala. Neměla potřebu jej šmírovat, hledat jeho tajemství. Náhodou ale z dlouhé chvíle objevila sbírku jeho pornofilmů. Všechny se společným tématem – BDSM. Trestání, svazování, bičování, ubližování. Ponižování žen.

Nikdy s ním o tom nemluvila ani nic nenaznačila. Dokonce se tím ani neznepokojila. Ani ho za to neodsuzovala. Bylo jí to fuk. Jen poznala jedno jeho tajemství a vlastně jí těšilo, že on o tom neví.

Veronika před Asimem také nic neschovávala. Neměla co. Veškerý svůj majetek měla v hlavě a do té nahlédnout nemohl a zeptat se bál. Neptal se. Neuměl to.

Jako poštovní doručovatel měl ale času dost a jeho rajón byl tam, kde jí tehdy našel ležet. A i když se s lidmi nerad bavil, zvědavost tehdy zvítězila a on začal sondovat, zda ji nikdo nezná. Nepozorovaně si ji vyfotil mobilem, ukazoval její fotku a pídil se po jakékoliv stopě.

Veronika se ale do těchto končin dostala vlastně náhodou a tak nemohl být úspěšný. A nebyl.

Sledoval historii jejího surfování na internetu, nechával si zasílat výpis volaných čísel z jeho pevné liinky. Ale Veronika po sobě nezanechávala žádnou smysluplnou stopu, což vnímal, jako její mazanost. Viděl v ní schopnou zahlazovačku stop. A tak byl nervózní a paranoidní.  Nevěřil, že by s nikým nekomunikovala.

Ale bylo to tak. Veronika komunikovala jen s opeřeným Andělem na balkóně. A jeho stopy už Asim roky ignoroval.