sobota 24. srpna 2013

Kapitola 15 - Eidam


Katka se v očích holek z účtárny stávala od té doby stále divnější. V práci už netrávila tolik času, často pospíchala domů. Pověra si snad našla chlapa, šeptaly si s úšklebkem na tváři za jejími zády. Napřímo se ale nikdy nezeptaly. A ona o své nové radosti sama taky nezačala.

Práce se slepými pro ni byla fascinující. Naplňovala ji. Potkávala lidi nejrůznějších osudů i životních postojů a filozofií. Ty, co se se svým nechtěným omezením dokázali vypořádat s až těžko pochopitelnou lehkostí a elánem i ty druhé, co zatrpkli. Propadli depresi a nespravedlivým životním ranám a rozhodli se pomalu a ukřivděně, sami, umírat.

Jejím úkolem, radostí a posláním bylo dělat těmto lidem společnost. Povídat si s nimi. Chodit na procházky. Zajímat se o ně. Dopřát jim alespoň iluzi, že jsou na světě potřeba, že o ně někdo stojí. Katka měla odjakživa veliké srdce. Byla komunikativní, s lidmi to uměla a dokázala i dlouho zaujatě poslouchat. Ideální kombinace pro komunitu chudáků i hrdinů z údolí bílých holí. Nevidomých, ktěří si Katku velmi rychle, právě pro tyto její vlastnosti, oblíbili.

Pan Vidman byl ten nejneuvěřitelnější. Básník, bohém a nezničitelný optimista. Zrak mu postupně odcházel s přibývajícími roky, ale jakoby mu to nevadilo. Vůbec to neřešil. A žil. Jak on uměl žít!

Ráda k němu chodila, předčítala mu básně, co psal naslepo na starém mechanickém psacím stroji Remington a opravovala mu překlepy i pomáhala ladit verše. Jeho aktuální báseň o sýru, jenž nadevše miloval začínala slovy:

Když se chodbou pajdám
Myslím na svůj eidam.

a končila vyznáním

Třebas celý ráj dám
Za nejlepší eidam

Nevěřím Ál Kajdám
Má víra je v Eidam

Petr Bílek byl přesným opakem básníka Vidmana. Nebyl tu dlouho, byl mnohem mladší. Nechodily za ním návštěvy, nechodila mu pošta a on sám si nikdy o nic neřekl. O nic nejevil zájem. Celé dny trávil zavřený na svém pokoji, uzavřený sám v sobě.

Snažila se, najít si k němu cestu. Ale šlo to ztěžka. Neměl problém prohodit pár zdvořilostních frází, ale pořád zůstával obrněný svým tvrdým krunýřem. Odcizený, zatrpklý z pohnutého osudu, s nímž se mu nedařilo smířit. Nechtělo smířit.

O jeho minulosti věděla jen pár střípků. Jen to, že měl jakési neurčité problémy se zákonem a pak, že ho do světa tmy odsoudil zrádný methanol.

Když přišel ručně nadepsaný dopis na jeho jméno, měla velkou radost. To by ho mohlo potěšit. To by mu mohlo udělat radost. Rychle mu jej odnesla na pokoj a nabídla se, že dopis přečte.

Bílek té obálce nejdřív nevěnoval pozornost. Nečekal nic, co by ho mohlo zaujmout. Ale po pár prvních přečtených slovech se úplně změnil. Zpozorněl. Konečně byl v jeho tváři vidět zájem. Emoce. Pochopil, že to je zpráva, na níž vlastně dlouho čekal. Dýl, než potřeboval. Dlouho věřil, že přijde, ale pak věřit přestal.

A tak, toho slunečného dne, pomohla Katka najít Petrovi jeho ztracenou víru. Alespoň částečně. Snad.

neděle 18. srpna 2013

Kapitola 14 - Pochyby

Ničily jí. Přicházely jako nenáviděný bratr bolestivé a nepříjemné detoxikace. Jako její stín, jenž je o to ostřejší, čím víc světla svítí. Její vlastní pochyby.

Moc chtěla věřit, že denodenně rozmlouvá s Andělem. Fakt moc. Stejně silně se ale bála, že jde jen o doprovodný jev související s užíváním omamných látek. Milosrdnou hru narušených neuronových spojení jejího rozbitého mozku. K tomu se přidala ztracená důstojnost a rostoucí vztek. Na něj, ale hlavně na ní samotnou.

Vzpomínky z té zamlžené doby se vracely jak nenápadné lindušky s jarem. Občas se ukázal jasnější obrys. A zaléval její nejistotu a přihnojoval trápení. Oběma se tak dařilo den ode dne lépe.

Ten byt nechtěla opustit. Nemohla. Děsila se, že by mohla potkat někoho, kdo by jí poznal. Bála se poskládat střepy rozbitých vzpomínek. Byla si jistá, tušila, že by pravdu nemusela unést.

Asim toho moc nenamluvil. Ani neudělal. Ale staral se o ní moc hezky. Každý večer jí balil cigarety na další den. Cigarety, kterých potřebovala čím dál víc. Pil s ní čaj, dívali se společně na televizi. Kupoval jí jídlo. A na nic se nevyptával. Naštěstí.

Její přítomnost mu změnila život. Docela dost. A radost z toho neměl. Neustále vnitřně zpochybňoval to rozhodnutí přitáhnout jí k sobě. Tehdy sice neměl žádnej plán, nepředstavoval si, co bude dál, byl si jistý, že takhle by si to ale fakt nepředstavoval. Kdyby tušil, že tu s ním, nebo spíš u něj, zůstane stejně neznámá a stejně vzdálená, nechal by jí tam ležet. Asi.

Z vybydlené a neudržované, ale útulné garsonky se tak stávala depresivní sluj. Aspoň on to tak cejtil a už tu nebyl svobodný. Musel se kvůli ní omezovat ve věcech, které dělával běžně a rád. Skrýval své skutečné já i doma, stejně jako se jej naučil neodkrývat na veřejnosti.

Nechtěl, aby se na něj dívala skrz prsty. Tak jako to znal a pamatoval z dětství i z dospívání. Proto dělal věci, co normálně nedělal a nedělal ty, co běžně dělával. A ty mu moc chyběly. Nejvíc nepravidelné využívání eskortních služeb a hlavně pravidelná masturbace. Tu zatím nic nenahradilo. Což nesl nelibě. Dost.

Byl čím dál nervóznější a nespokojenější. A kdyby se nad svou situací víc zamyslel, možná by mu došlo proč. Jemu nevadilo, že se musí přetvařovat. Hrát na někoho jiného. Vadilo mu a ničilo ho, že se za sebe, přirozeného a ryzího Asima stydí. A to nejen před ní a celým světem, ale i sám před sebou.Hlavně sám před sebou.

Na to ale naštěstí nikdy nepřijde.

čtvrtek 8. srpna 2013

Kapitola 13 - Rozmluva #1


- Kdo jseš?
- Ty to přece víš, neboj se to vyslovit.
- Anděl

Pauza

- Kolik lidí tě poznalo?
- Každý, kdo mne chce poznat. Každý kdo se mnou chce komunikovat. Je to jen na něm. Pro někoho jsem to, co vidí. Pro jiné to, co cítí.
- A ten černej kluk?
- Asim? Ten svou mysl neotevírá našemu světu. Je pevně spojenej se Zemí. Ani neumí snít.
- Ale lítáš sem pravidelně.
- Rád bych se s ním spojil.

Čekal že nějak zareaguje, ale mlčela. A tak to zkusil jinak.

- Pomůžeš mi?

Ale Veronika vnímala jen sama sebe.

- Jak často se uvidíme?
- Tak často, jak budeš chtít. Vždycky jsem někde nablízku.
- Já brzy umřu?
- Vím, že bys často chtěla, ale jestli se nepletu, sama zatím nic neplánuješ.

Všechno jí to šrotovalo v hlavě. Pořád byla hlavně překvapená. Nedůvěřivá. Ale ... Těžko se ten pocit popisoval. Začala přemýšlet …

- A na tohle prostě nemysli. Nepotřebuješ. Tělo se ti čistí. A vyčistí. Rychle. Musíš být sama sebou, abychom spolu mohli rozmlouvat. Omámená to nedokážeš.

Byla to dlouhá konverzace, ale pamatovala si ji živě. Jasně a zřetelně. A byla vyčerpávající, protože těsně po ní nebo během ní usnula. Jenže po probuzení v ní cosi začalo hlodat. Fakt s ním mluvila? Nebo to byl živej sen? Takovej, jaký mívala ještě jako malá holčička.

Jak mohl vědět že se chtěla ptát na drogy? To nechápala. Napevno ale věděla, že tu chce zůstat. Aspoň nějakou dobu. Rozumně dlouhou.

A zatímco byl Asim v práci a roznášel obálky plné neosobních faktur a úředních zpráv, přemýšlela, jak mu své setrvání v jeho garsonce vysvětlí. Věrohodně.

--------------------

Michal doposlouchal "The Soft Parade". Svou oblíbenou desku od The Doors. Kritici i posluchači ji většinově nebrali. Přišla jim překombinovaná, možná až umělá. Ale právě ty další nástroje, co kapela obvykle nepoužívala ho bavily. Příjemně nahrávku obarvovaly, ať už šlo o banjo v "Runnin´ Blue" nebo dechy v "Touch Me". Teď jsem se tu našel, pomyslel si.

úterý 6. srpna 2013

Kapitola 12 - Pověra


Už přes rok pracovala v účtárně. Byla o generaci starší než ostatní holky v té globalizované firmě. Snažila se s nimi vycházet, ale měla jiné zájmy i pohled na svět. Když popisovaly divoké večírky, chlubily se, u koho v noci skončily, ona mlčela. Nechápala, že v pětatřiceti nemají chuť zakotvit, starat se o muže, o děti. Jejich světy neměly průnik.

Nikdo jí neřekl jinak než Pověra. Katka totiž ve firmě nahradila oblíbenou, stejně neukotvenou Věru. Přišla po – Věře. Té byla osudová šéfova manželka, nebo spíš poměr, na který nebylo tak těžké přijít. A Pověra byla pečlivě vybraná tak, aby žádný poměr s ní nehrozil, aby manželka byla spokojená.

Katka mívala hezkej život. Rodinu, zázemí. Ale když jí manžel nečekaně umřel a jediný syn se natrvalo usadil v Americe (je pravda, že si jí tam chtěl odvézt ale co by si ona, co anglicky neuměla ani yes počala), osaměla. Kamarádkám se nikdy nevěnovala, její rodina jí vždy zcela naplňovala.

Život pro ní, nepřipravenou, přichystal jednoduché schéma: práce – televize – spánek. Nebyla spokojená, ale byla ráda i za to málo co měla. A i když v zaměstnání nezapadla, byla vděčná i za práci. Bez ní by už neměla vůbec nic.

Proplouvala svým jasně vymezeným kouskem světa, den za dnem, nikam. Každý týden sázela sportku, ale nikdy nevyhrála víc než stovky. Ale i kdyby vyhrála první cenu, stejně by neuměla s těmi velkými penězi nijak naložit. Neměla žádné přání z dětství, žádný nesplněný sen.

Katka ale byla pečlivá v práci i domácnosti. I v celém svém životě. To byla vlastně její největší radost. Ve všem měla pořádek, oblečení i faktury měla vzorně vyskládané.

Neziskovky to měly čím dál tím těžší. Petr si to uvědomoval. Byla krize, aspoň se to všude říkalo a sponzoři i stát redukovali náklady. Většinou ty smysluplné, zatímco jinde tekly peníze do kapes bůhví komu, ale to neřešil. To ovlivnit neuměl.

Jeho posláním bylo pomáhat lidem. To ho naplňovalo, mnohem víc než peníze, které si vydělat taky uměl. Ale radši se vzdal dobrého místa a na koleně založil svou vlastní neziskovku Vřetenuška.

Mail, jímž hledal nové dobrovolníky byl jen plácnutím do vody a on to věděl. Ale stálo ho to patnáct minut času a v životě už investoval mnohem víc do daleko beznadějnějších projektů.

Katka četla veškerý spam, a tak si poctivě přečetla i tento mail. Zaujal jí. Pomáhat lidem, kteří měli v životě smůlu. Kteří to potřebují. To by nemuselo být špatné. A tak na tu zprávu odpověděla. Na zprávu rozeslanou na 763 adres. Jako jediná.