úterý 30. července 2013

Kapitola 11 - Pád do tmy

Takhle to dopadnout nemělo.

Ta mantra se mu vracela do jeho, kdysi příjemně bezstarostný hlavy, často. Denodenně. Když sedával U sadu, sám, zalezlej v koutě co nejdál od výčepu - události posledních měsíců z něj udělaly vlastně dobrovolnýho asociála - a pil hnusnej tuzemák, i když by si tak rád dal svýho oblíbenýho, prokouřenýho desetiletýho Ardbega, rašelinovýho parťáka do nepohody, vylejzalo to s jistotou vždycky. Pít na zapomění je blbost. Každým dnem se jen ujišťoval, že to nefunguje. Maximálně ho to krátkodobě otupovalo. Rašplovalo ostrý hrany. Na podobně hrubej povrch. Žádná jemná práce.

O místo přišel hned, jak ho pustili. Kriminálník (i když neodsouzenej) dýlera dělat nemůže. Kazil byste image naší progresivní společnosti. Nic takového si dovolit nemůžeme, i když proti vám osobně samozřejmě nic nemáme. Kecy.

Skok z obchoďáka s pěkným nadprůměrným platem na nezaměstnatelnýho na podpoře byl rychlej. Tak rychlej, že si ani nestih uvědomit, jak moc nepříjemný to bylo. Asi tomu pomohla i vazba. Přestupní stanice. A pak chlast, kterej otupil to (tady to překvapivě dobře fungovalo), co mu ještě zbylo po práci našich kriminalistů. Bystrejch vyšetřovatelů. Fízlů.

Měl zkusit štěstí v jiným městě. Kde ho neznali. Moh bejt zas úspěšněj. Dokonce mu to tenkrát kdosi radil. Ale nechtěl. Svou situaci blbě vyhodnotil. Naivně optimisticky. Totálně mimo realitu.

Chvíli prodával antény pro pirátskej příjem kabelovky. Tím se vydělat dalo. Slušně. Ale naskočil do toho až na poslední chvíli. Zakrátko signál zakódovali a s drahým dekodérem už to tak žhavý zboží nebylo.

Osud je ironická kurva.

Další mantra, kterou měl v hlavě právě teď. Spolu s jeho oblíbenejma songama z puberty. „Ty co vypijou cokoli, dnes chodí o bílý holi. A slovo světlo je obsahem legend.“ Tak nějak to Haubert a Golda zpívali.

Přežít otravu methanolem není dobrý. Zvlášť, je-li vám jen pár let přes třicet. „Současnou situaci považujeme za alarmující," tvrdil Petr Pavlík, prezident Unie výrobců a dovozců lihovin ČR. Zase jen kecy. Alarmující je, že to ti bastardi z Unie nechali dojít tak daleko.

S invalidním důchodem skončil v ústavu pro stejně postižený. Bílek v království bílejch holí. V údolí bílejch králů. A byl si jistej, že už se nikam jinam nepodívá. Takříkajíc.

středa 24. července 2013

Kapitola 10 - Kráva v autě

- Já se ti teda omlouvám. Mrzí mě to, vyložil jsem si to jinak.

Ticho

- Fakt jsem to prostě jen blbě pochopil.

Zase nic.

- Stejně by se zachoval každej. Podobně. Leckdo další. Náznaky tam přece byly.

Ale Nika jen uraženě seděla a mlčela. Kráva.

Dotklo se jí to, jak si mohl ten blb myslet … ?

- Víš co, já si vystoupím.
- Tady? To je nesmysl. Tady nic není.
- Úchylů jako seš ty mi tu zastaví plno.
- A s těma bys šla, co?
- Do toho tobě nic není. A vlastně to není špatnej nápad.

Když mi pak v noci volala její máma, zalhal jsem, že jsme se dnes neviděli. I policajtům, co přišli pozdějc. Ale oni maj svý metody. Zákeřný. A zaručený.

Ten příslušník se tvářil, že mi uvěří, když kápnu božskou. Jen chtěl vědět pravdu. A protože na výběr moc nemáte, ta žvejkačka v autě byla docela pádnej důkaz a podlitina po facce tomu nepřidala, vyklopil jsem všechno. Křišťálově čistou pravdu. Tak jak to bylo. Přesně.

Ale zdání klame a já byl v odhadu lidí vždycky špatnej.

- A dál?
- Dál nic, přesně takhle to bylo.
- Pane Bílek. Nezapírejte a přiznejte to celý. Takže - co jste s ní udělal a kde jí najdeme?

Trápili mě několik hodin. Opakovaně. Řvali na mne a když jsem se pořád držel svý verze - pravdy - přitvrdili.

Jenže Veronika zůstala pohřešovaná a mně, vlastně brzy, pustili pro nedostatek důkazů. Její máma se mnou už nepromluvila a ať už si myslí cokoliv, vina je stejně na mě.

Výčitky, ty teda mám. Ale hlavně mě nasrala. Kdyby nebyla tak blbá a tvrdohlavá. Vztahovačná. A vyzývavá. Naivní. Nenávist a zloba se mi míchá s beznadějí a výčitkama. Přece jen jsem jí měl rád. Doopravdy, rád. Nenávist a zloba na ní i na mne. Už asi nafurt.

pátek 19. července 2013

Kapitola 9 - Schody v hlavě

V hlavě si vystavil schody. Nebo se s nima narodil. To už si nepamatoval. Ale celý dny i noci, pořád, ať už dělal cokoliv, po nich stoupal či klesal. Zakopával o ně, nacházel na nich vjecy. Různý. Plival na ně. Když pil, většinou se proměnily v točitý schodiště. Plechový, když byl na plech. Oranžový. Jako v Koněprusích.

Nebyl si jistej, jestli to tak nemá každej. Ale spíš si myslel, že ne.

Asi před půl rokem, možná jindy – čas mu plynul trochu jinak než ostatním – na nich našel ležící holku. Překročil jí a šel dál. Jenže pak si to rozmyslel a chtěl si jí prohlídnout pořádně. Zjistit o ní víc. Něčím ho zaujala, přitahovala. Ale když se vracel a zkoušel různý úrovně toho nekonečnýho multiprostorovýho schodiště, byla pryč. Vypařila se.

Možná právě proto si jí teď přitáh domů. Určitě. I když takhle se mu to propojí až zpětně. Jindy.

Měla v hlavě zmatek. I když jí bylo vždycky všechno jasný. Většinou. Věci přijímala tak, jak jsou a vlastně se jen málokdy něčemu divila. Poztrácela ale vlastní vzpomínky, který se občas, v pozměněných obrysech, vracely. Byla si jistá, že to je daň za ty ztracený měsíce. Možná dar.

A zatímco vzpomínky se milosrdně schovávaly, šrámy na těle ne. Ty měla uvnitř i venku. Její schránka byla rozklížená a bez podpůrnejch prostředků nefungovala. Nebo možná jo, ale strašně to pak bolelo. A bolest fakt nesnášela.

Souboj mohl začít. Byla tu bolest, kterou dopředu hnal strach z ní. Autosugesce. Ta fungovala znamenitě. A pak zvědavost a touha znovu poznat a hlouběji objevit to, co zažila s ním. Andělem – poštolkou. Ta touha byla veliká. Obrovská. Nekonečná. A svou silou upozadila bolest. Nebo spíš strach z ní.

A tak tu seděla, kouřila cigarety, který jí předtím Asim ubalil a čekala.

Byt se naplňoval namodralým dýmem, který se v důsledku difůze pohyboval a jakoby sám si vybíral svou cestu. To ona taky kdysi uměla.

Anděl – poštolka mezitím seděl na střeše vedlejšího domu a přemýšlel, jak dál. Nebo jen vyhlížel svou další kořist. Kdo ví.

čtvrtek 4. července 2013

Kapitola 8 - Prohlížení



Stáli proti sobě a navzájem se prohlíželi. Hlídal se, aby na ní nepatřičně necivěl. Na to špinavý a starý, průhledný oblečení, který ho přitahovalo. Nebo spíš to, co z něj, díky vysokému stupni obnošení, vylézalo na povrch. Víc než by teď potřeboval. Sebekontrole tak musel věnovat skoro všechnu energii.

„Vlastně nevypadá tak špatně“, pomyslela si. Ale oči jí stejně sjely na ošklivě zjizvenou ruku. Dřív by se snažila uhnout pohledem. Být taktnější. Ale její současnej život jí naučil bejt přímou. A bezohlednou. Což ale nevnímala.

- Kdes k tomu přišel?

Ukázala na levačku a vůbec neregistrovala, že jeho zrak směřuje k jejímu rozkroku, z nějž skrz řídkou stěnu obnošených elasťáků prosvítalo víc, než by si leckdo na jejím místě přál.

- Upad jsem ve výtahu.

Tvářila se nechápavě, tak pokračoval

- To bylo dřív. Výtahy bez dveří. Vnitřních. Uklouz jsem a sežral mi ruku. Skoro. Vypliv jí až po čtyřech patrech.
- Kolik ti bylo?
- Sedum. První třídu jsem pak opakoval.

Dodal nejistě. Trochu poníženě. Často to používal na obranu, když se mu smáli, že patří do zvláštní školy. Propadlík z první třídy. Blbej. A když do toho zapojil svou zjizvenou pařátu, stejně propadlíka neodboural. Jen k němu přibral ještě mrzáka. Zrůdičku a znetvořence.

- Nechceš se jít vykoupat?
- Štítíš se mně?

Brala to jako útok. Jen si kopni do trosky. Tak, jako každej.

Jenže on nebyl každej. Vlastně to už tušila. A když neodpovídal, nechala se odvést do malinký koupelny. Teplá voda zaplavila její tělo a jí bylo zase jednou na chvíli dobře.

Když pak seděla u stolu v kuchyňským koutu v županu, co on kdysi někde dostal a od té doby tu visel nenošený, srkala nedobrý a svýravě silný, černý čaj, myslela na anděla. Intenzita zážitku při setkání s ním byla taková, že si to chtěla zopakovat. Musela si to zopakovat. Na delší dobu. Připravená. Nevyděšená.

- Mohla bych tu pár dnů zůstat?

Zeptala se, jak nejněžnějc dovedla a jen tak, jakoby mimochodem nechala sklouznout bílou froté látku z pravého ramene.

- A nebude tě někdo hledat?
- Tak to fakt ne.

Zalhala přesvědčivě.

A on přikývl. Co taky mohl dělat jiného.