čtvrtek 27. června 2013

Kapitola 7 - Anděl

Lítal sem roky. Nejdřív rád, pak v depresi. Nakonec ztratil všechnu naději a bylo mu to jedno. Dostavila se apatie. Což nebylo k zahození.

Jeho mámu si tenkrát vyhlíd. Chtěl jí pomoct. Tý zbouchnutý, zklamaný a po všech směrech nešťastný, stárnoucí holce. Ale kontakt s ní se mu nedařilo navazovat a nepomohly mu ani žádný triky. A že jich zkoušel.

Byla tak moc svázaná se svým materialismem, že si i tu peněženku, co zapomněla v masně a on jí v zobáku dopravil do svýho hnízda, k ní na lodžii, vysvětlila po svém. Racionálně.

Pro ní to byl jen dravej pták, co žije u ní na balkóně, žere holuby a ona po něm čas od času uklidí hovna.

A když pak umírala, ve slabý chvilce si vzpomněla na Asima. Vzdala se dobrovolně svého průvodce po novém a neznámém světě, beztak nebude cizejší než ten, co opouštěla. Opatruj mi ho tam a až bude čas, ráda bych se s ním setkala“, pomyslela si. A taky na to, že by bylo fajn, když se o něj někdo postará, když ona, jako ten nejpovolanější, selhala. Alespoň on, anděl – poštolka to takhle cítil. Ale možná si nemyslela vůbec nic a prostě umřela. Bůh ví, kdo k němu ten pocit tehdy poslal.

Svou novou roli ale přijal. Rád. Jenže navázat kontakt s tím nenápadným černouškem bylo ještě obtížnější. Materiálně založená matka v něm tuhle svou vlastnost zasela tak důkladně, že prorostla celým tělem a dokroutila se až po konečky jeho kudrnatých vlasů.

Pro Asima tak byl jen poštolkou, co bydlí už roky na jeho lodžii, žere holuby a skoro celou podlahu pod světlem, na němž sedala, za tu dobu zasrala.

středa 26. června 2013

Kapitola 6 - Konfrontace

Napotřetí už to ustála, nebesko-pekelné divadlo skončilo. Bez opony. Bez potlesku. Došlo jí, že je v cizím domě a ten čert je asi zdejší nájemník. Černoch.

- Ničeho se neboj, klid.

Ten hlas a intonace jí byly povědomé.

- Jak jsem se sem dostala? A kdo seš ty?
- Našel jsem tě ležet na ulici. Za poštou. Bylo ti blbě. Ty už si nevzpomínáš?
- A proč jsem TADY!?
- Co jsem s tebou měl dělat?
- Takhle lovíš holky na ulici? Co čekáš, že bude dál?

Co čeká že bude dál? To by taky rád věděl. Potřeboval by plán. Sebeblbější. Hlavně nějakej. Asi to nebyl dobrej nápad. Znovu byl překvapenej, že ji k sobě fakt vzal. Něco se v něm muselo změnit. Zlomit.

- Čeho ses lekla?

Snažil se převést hovor jinam.

- Podívej se na sebe. Probudit se a vidět cizího zjizvenýho černocha. To by tě taky vyděsilo.

Na svý jizvy už skoro nemyslel. Ale teď ho to zas dostihlo. Sůl ve starejch ranách, co se pomalu otvíraly. Zvlášť ty uvnitř. Hluboko v něm.

- Myslím před tím.

Nevěděla jak reagovat. Astrálních zážitků si na drogách užila dost. Ty dlouhý a dobrovolný výlety ale byly jiný. Neměly takovou sílu. Chyběla jim opravdovost. Hloubka. Neměla z nich respekt. Byly to záplaty na ledacos. Na bolavý srdce, mizernej život, dlouhej smutek. Náhražky. Šidítka. Nalhávání si, že ty špatný věci nejsou.

Dneska to ale bylo jiný. Hmatatelný a hluboký setkání s andělem jí otevřelo dveře. Nejen, že byly vždycky zavřený. Ani o nich netušila. Nikdy.

- Tam na balkóně seděl …

A ukázala směrem k oknu.

- Jo, poštolka. Tý se nemusíš bát. Spíš se lekla tebe. Vidíš, hned odletěla.

Tomu dravýmu prákovi byl ale vděčný. Protože kontakty s cizími lidmi, navíc opačnýho pohlaví, navazovat neuměl. Sám od sebe.

Mezitím, na střeše paneláku, seděl anděl-poštolka. Rozhlížel se do okolí, v klidu, rozvážně. Možná přemýšlel, co bude dál. Možná jen koukal, kde uloví něco k snědku.

pondělí 24. června 2013

Kapitola 5 - Šmírák



Nudila se, a tak se pomalu a hlavně tiše začala rozhlížet kolem sebe. Stála tu velká televize, kolem ní prosklené skříňky plné nejrůznějšího haraburdí. To bylo ale pečlivě vyskládané. Propletené v jeden harmonický celek. Z gauče na dálku identifikovala angličáky, hrnečky, fotky i vojáčky. Těch věcí tam bylo ale mnohem víc. Nechyběly mušle, uschlá hvězdice, busta Napoleona nebo staré plechovky od piva.

Bylo tam naskládáno zřejmě všechno, co kdy mohlo obyvatele bytu zaujmout a dost těžko se dalo odhadnout, jak staří mohou být a kolik jich je. Bylo to ale pěkné, podomácku opečovávané vetešnictví. Na chvilku jí připomnělo její domov. Jak je to dlouho, co z něj zmizela?

Pod okny stál starý pracovní stůl, zařízený stejně, jako ty skříňky. A co chybělo v nich, leželo právě tam. Za okny bez záclon i žaluzií, byl velký, prázdný balkón. Pozdějí jí řekne, že to není balkón, ale lodžie, ale tohle byl právě ten nepodstatný detail, který nikdy nerozlišovala.

Byla rozlámaná a špinavá. A pořád znuděná. Už to trvalo dlouho a i když byla nejistota dávno její nejbližší parťačkou, skoro se odhodlala něco udělat. Zmizet. Asi nejspíš.

Podvědomě ale čekala na jakýkoliv zásah zvenku. Možná shůry. Věděla, že něco přijít musí. Pomalu se posadila. Dívala se na ušmudlanou stěnu stojící naproti oknům. A pak to ucítila. Někdo jí sleduje. Jakýsi pohled jí ostře bodal do zad. Cizí pohled.

Tep se jí zrychlil. Napětí jí svazovalo, ale zvědavost vystřídala obavu. Byla zvyklá, že jí lidi pozorujou v různejch situacích, ale to o tom vždy věděla. Tahle hra ji zneklidnila, nechtěla být její nedobrovolnou součástí.

Když se pak, vyděšená a nejistá, otočila, aby se přiblížila konfrontaci, vykřikla. Poprvé v životě spatřila anděla, který si ji přísným, ale chápavým pohledem měřil.

Ztratila vědomí a když přišla k sobě, namísto anděla nad ní stál ďábel. A tak svou křičící a omdlévající etudu ještě jednou zopakovala.

pondělí 10. června 2013

Ludrok

To místo v lese obklopovala zvláštní aura. Divná a nepříjemná. Odpuzovala všechno živé (tak nějak se to říká, ne?), takže tam nikdy nikdo nechodil. Ani zbloudilej houbař (ani houby tam nečervavěly), ani postřelenej srnec.

Za války prý někde v okolí dělali pokusy na lidech. Zvěrstva s orgány, zkoušky odolnosti slabších i silnějších jedinců. Neodolal nikdo. Mengele hadr. Ten kraj tím byl poznamenanej. Nadobro. Bylo to v každém, kdo v této části Vysočiny žil. Nikdo ale nevěděl, nebo vědět nechtěl, kde přesně se laboratoř mladýho Ludroka nacházela. Nikdo to neřešil a každý rád využíval milosrdných děr v paměti.

Po válce stejně Ludrok zmizel. Vypařil se. Asi ho dostali někde na útěku. Nikdo to ale nikdy nepotvrdil. Vlastně to ale nikdo ani nezjišťoval.

Byla to malá, nenápadná roklina. Nepřístupná a ze stran zarostlá. Hustě. Jejím dnem protékal potok, který tu vyvěral a kousek vedle zas mizel v zemi. Potok protékal i chatrčí, co tu stála. Sloužil jako vodovod, vlastně jako celá koupelna.

Seděl na baru v místním nóbl podniku. Jinde by to ale byla zaplivaná putyka. Ten večer vlastně nepil. Oproti včerejší smršti. A pak se zvedl. Poručil si Plzeň a s půllitrem v ruce vyrazil do temný noci. Měsíc nesvítil, bylo zataženo. Přesto měl pocit, že jde za světlem. Světlem správného, životního rozhodnutí.

V lese bylo mokro. Pršelo už skoro čtrnáct dnů v kuse. Řeky zaplavily co mohly, ale tady ne. Protékal tu jen potok, co dvojnásobně zvětšil průtok. Podmáčená země plivala s úspěšností nájemného vraha na každého, kdo se po ní vydal.

Boty měl dávno promáčené. O ponožkách nemluvě. Bláto se mu zakouslo už i do vlasů. V ruce pořád půllitr s Plzní. Sám uprodstřed lesů. Hledal cestu k sobě, aspoň si to myslel. Náhodná konverzace, kterou sám inicioval mu otevřela oči i mysl. Ještě pořád se hledal, ale teď měl pocit, že je svému cíli blízko. Že to přijde už dnes. Byl si jistý úspěchem. Potřeboval jen pár hodin klidu. Na meditaci. Promyšlení své další cesty. Byl hrdý, jak snadno mu to jde. Prozření se blížilo a on byl spokojený. Věděl čím je a čím chce být. Už napořád.

Tenkrát je nikdo neposlouchal. Nikdo nevěděl, co si na baru s Kordulem řekli. A nikdo po tom ani nepátral. Vlastně nikoho ani nepřekvapilo, že ten starý samotář v noci zaplatil za oba a pak odešel do tmy.

To místo v lese bylo divný. Kdyby sem někdo zabloudil, překvapila by ho hromada půllitrů. Tady v rokli působily více než nepatřičně. Některý byly rozbitý. Přesto vypadaly, jako by nebyly prázdný.