pondělí 30. prosince 2013

2013. Looking back.

Break On Through

Ve středověku to město chránily kamenné zdi. Hradby. Dnes bylo uzavřené průmyslovými zónami a nákupními centry.

Pavel to věděl a neměl kam jít. Nechtěl být viděn. S nikým se potkat. Ale stejně ho to táhlo blíž. K centru. Dovnitř.

Vyrostl tu a vlastně si neuměl představit, že by z té civilizace někdy vypadl. Beton. Asfalt. Paneláky. Industriální konstrukce. To všechno mu dodávalo pocit bezpěčí.

Se školou i rodiči sice dřív jezdil na výlety. Občas. Jednou byl lanovkou na Ještědu. Ale nikdy nepochopil ty, co si dobrovolně sbalili usárnu a skončili někde u Mšena pod převisem.

Přelezl plot, kterej kdysi chránil ostnatý drát i ochranka s kvérem. Ale dnes ta opuštěná a zchátralá fabrika zajímala jen jeho. A zloděje šrotu. Ale v noci tu bylo prázdno, protože všichni bezdomovci z okolí dávali přednost špatně izolovanejm teplovodům. Pokud si on měl vybrat mezi teplem a samotou, volil jasně to druhý. Spíš intuitivně než rozumově.

Měsíční svit spojenej se světlem metropole dopadal skrz díry ve střeše na podlahu, kde kdysi stály soustruhy a frézy. Sednul si do kouta, vytáh z kapsy svůj notes. Psal si deník. Leta.

Chmýří pírko letí
vznáší se v oblacích
vždycky když jsem sám
tebe nepotkávám
svý pírko mám

Sníh je horká láva
touha neustává
pírko letí, vstává
co s tím?

Tvoje košilka
krajka je bílá
je jemná
je tvým obrazem
prostupme jí

Sníh je horká láva
pírko letí, vstává
říkáš: To se stává
já vím


Odmala žil v představách. Rád utíkal do svých světů. Bylo mu úplně jedno, že toho ve fantazii prožil mnohem víc než ve skutečnosti. Takovej výlet do snu si uměl užít. Bezezbytku. A to byl jeho problém. Nebo problém. On s tím byl spokojenej. Ale jeho blízcí a nejbližší to pochopit neuměli. A nechtěli.

Jeho situace nebyla ideální. Ona nebyla ani blbá. Bylo to s ním horší. Už několik dnů se toulal zastrčenejma místama Prahy a nechtěl nikoho potkat. Moc peněz už mu v kapse nezbejvalo. Práci už zřejmě neměl – jistej si nebyl, ale to, že do ní přestal jen tak chodit nemohlo vyústit v nic jiného. A stejně se už nechtěl vracet ke svýmu dosavadnímu životu.

Když na to všechno pomyslel, znervózněl. Znejistěl. Takhle neukotvenej a absolutně nezajištěnej ještě nikdy nebyl. Nikdy. „Kdyby mi bylo sedumadvacet, řešení bych měl.“, blesklo mu hlavou. Ale pak otevřel dveře svému vnitřnímu světu. Viděl se v pařížské kavárně se zápisníkem v ruce.

Paříž znal dobře. Byl tu čtyřikrát, možná pětkrát. Rád se sem vracel, ale ne k Eiffelovce, jako běžní turisti. On jezdil za Jimem Morrisonem.

Jim mu byl vždycky blízkej. Měl pocit, že s ním souzní. Že mu rozumí. Víc, než kdo jinej. Obdivoval na něm vše, co na sobě nesnášel. Jeho ego. Schopnost, jít si za svým. A riskovat. Bezmezně. To všechno jemu chybělo a i když se měl až donedávna z pohledu okolí výborně – dost peněz, super bydlení, rodinu – mohl si dovolit co chtěl – vlastně nikdy nežil, co by chtěl.

V dětství a pubertě tahaly za jeho nitky rodiče. Což těžce nesl, ale přetrhat je nedokázal. Neměl ty koule. Když dospěl, dobrovolně ty otěže předal dál své ženě. Nejdřív proto, aby o něj stála. Nikdy si moc nevěřil. A pak proto, že byl neustále vychováván v osobní nesvobodě a jinak žít neuměl. Neuměl se rozhodnout. Bál se nevratnejch kroků.

Miloval rebely. Lidi, co se vzepřeli jakékoliv autoritě a šli si za svým. Záviděl jim vnitřní svobodu. Tu co on znal jen ze svých představ. Ze světů, které tak rád navštěvoval a ostatní to nikdy nechápali.

Útěk, ke kterému před pár dny dospěl, bylo jeho první veliký, skutečně svobodný rozhodnutí. Konečně to dokázal. Jít za svým. Tak, jak to cítil.

Jeho svoboda byla smutná a osamělá. Špinavá a studená. Nebyla snadná. Vůbec ne. Ale jen ten pocit vlastního rozhodnutí byl k nezaplacení. Stačil. Bohatě. Na všechny ty vracející se pochyby o osobním selhání. O špatně zvolený cestě. O věčné nejistotě, kterou si zvolil. O konci, kterej najednou mohl být blíž. Mohl ho čekat kdykoliv. I když taky nemusel. Přes to všechno tu byl nový, opojný pocit, který neznal. Konečně se za sebe nestyděl.

Hrdě se válel prokřehlý tam, kde kdysi stála fréza. Nevěděl co bude zítra. Nevěděl co bude jíst. Ale stálo to za to.

pátek 20. prosince 2013

Milan a Magda

Když zíváš, dej si ruku před pusu.

Ta věta ho provázela životem od dětství. Máma. Učitelka komunistický základky, která milovala jen stranu a sebe a všem klukům říkala Frantíku. Holkám Mařenko. Když si dovolil ve druhé třídě oponovat, že on se jmenuje Milan, schytal to. „Na nic jsem se tě neptala, Frantíku.“ a už měl poznámku „Vyrušuje během vyučování“ v kontrolce. Žákovský tenkrát ještě neměli. A doma za to byl zákaz Sandokana. Jeho vysvětlování nikoho nezajímalo. Soudružce učitelce se neodmlouvá.

Teď mu to řekla jeho Magda. Žena, kterou si dobrovolně a rád vybral a řekl jí své ano v slavnostním sálu Linbeňského zámečku. I Magda.

Tenkrát ho ani nenapadlo, že ho bude okřikovat, opravovat, sekýrovat a nenávidět.

Když zíváš, dej si ruku před pusu.

Ta nenápadná, blbá věta mu všechno připomněla. Trauma z učitelky Křižínkové, která toho sice moc neuměla, ale kázeň si udržela. Vždycky. Když o vánocích ve třetí třídě napsali na tabuli tu provařenou větu „Vánoce jsou svátky klidu, nezkoušejte naší třídu“, se škodolibostí sobě vlastní nechala nápis smazat a dodala: „Tak dobře. Když nechcete zkoušet, napíšeme si diktát.“. Ten nejhorší, co kdy musel psát. Zlatý sveřepí šakali. 

A pak tu byl dlouhodobej problém s matkou. Neschopnou přenést se nad to, že by mu bylo víc než pět. S potřebou neustále ho řídit. Vést. A ovládat. S pocitem vlastní a svrchované, největší a jediné moudrosti. Bez pokory.

Když zíváš, dej si ruku před pusu.

Řekla ta nebohá Magda.

Ten den stál za hovno starý Bely. Už od rána. Všechno se nabalovalo, rostlo. Vznikala nehezká koule křivd a bordelu. Toho, co si za život nasbíral a nezpracoval.

Vlastně mu to jen  hodně ublížilo. Připomnělo, že s ním dost lidí zametalo. Často. A Magda teď ztělesňovala všechny ty ženy, které v něm, cihlu po cihle budovaly ten hnusný monument křivdy.
Jako introvert žil ve vlastní bublině a na okolí spíš jen pasivně reagoval. Byl ale zranitelnější, než by se na první i druhý pohled zdálo. Bohužel.

Teď se dostal do kouta. I vystresované jehňátko zahnané do rohu se v kritické situaci pouští do zoufalých akcí. 

Když zíváš, dej si ruku před pusu.

Magda, milovaná i nenáviděná nemohla tušit, jak zásadní větu použila. Vlastně to ani nemyslela zle. Vlastně to nemyslela nijak. Jen to vyslovila. Reflexivně. S nenávistí skrytou na pozadí. Nenávistí na sebe, že si život spojila s ním. Primitivem. Kterej zůstane pořád stejnej.

Kdyby o tom spolu mluvili, namítal by, že se přece nezměnil. Takovej byl, když se poznali. Copak to neviděla? Zatímco ona, Magda, rozhodně bývala jiná. Zestárla. Vnitřně.

Když zíváš, dej si ruku před pusu.

A pak už nic. Jen velké, prázdné ticho.

středa 27. listopadu 2013

Kapitola 24 - Happyend




Asimův život, aspoň ten, jenž řada lidí považuje za normální, skončil tím zásadním, zlomovým dnem velké radosti i utrpení.

Události těch přelomových pár hodin překročily limitní hodnoty slasti i mizérie, které byl schopen unést. Rozhodila by jej jen jedna strana této mince. Zamávala by s ním. Ale obě dohromady prostě dát nemohl.

Ten normální svět, kterému nikdy moc nerozuměl a v němž byl on, nezařaditelný mulat  cizincem, jenž nikam nepatřil, nechal být. Oddělil se od něj a přestal komunikovat. S lidmi. Což mu nakonec zajistilo, že po soudním procesu neskončil ve vězení, ale v psychiatrické léčebně. O jeho vině sice nikdo nepochyboval, o jeho duševním zdraví ale jo. Zřejmě po právu.

Milý Asim, který se ztratil hned poté, co se dokázal najít, měl být už ztracen nadobro. Navždycky. Alespoň z pohledu společnosti. Lidí. Normálních.

Areál psychiatrické léčebny byl obklopen rozsáhlým parkem. Náš ztracený Asim do něj po několika měsících dostal volný přístup. Když začal být považován za neškodného. Rád chodil na jedno místo, na lavičku pod starý vysoký strom. 

Byl to jinan a na jeho větvi pravidelně sedávaly dvě poštolky. Zvykl si na ně a ony na něj. A tak s nimi začal, v duchu, rozmlouvat. A i když by to málokdo poznal, tady byl spokojený. A šťastný. Stejně, jako ti dva svobodní ptáci.

pondělí 25. listopadu 2013

Kapitola 23 - Dopis číslo 2


Za nějaký čas čekal na Bílka další list. To bylo hodně neobvyklé a vzhledem k tomu, jak jej ten předchozí vytrhl z dlouhé pasivity, Katka se těšila na další pokroky.

Písmo na obálce ale bylo jiné. A obsah dopisu byl zcela v jiném tónu. To ale zatím netušila.

Když přišla na jeho pokoj, hezky jí přivítal a přišel s nečekanou nabídkou. Co si vyrazit na procházku parkem?

Katka ho vzala za ruku. Prokličkovali chodbami tohoto spíš neútulného zařízení pro slepé a ocitli se venku. Tam jim s vlasy začal pohrávat slabý větřík a hned jim bylo líp. Venku se cítili svobodněji a přátelštěji.

- Říkejte mi, jak to tu vypadá, jo?

Poprosil Bílek a Katka začala popisovat kvetoucí jiřiny, vrabce co vybírali drobky ze zbytků snídaně a kosy, kteří tahali žížaly z nakypřené hlíny.
 
- Možná bysme je mohli někdy zkusit krmit.

- Platí. Co zítra po svačině? V neděli bude něco dobrého, sladkého. Vánočka nebo loupák. Možná buchty. To si ptáčci užijou.

Procházeli se rozkvetlým parkem a Bílek vstřebával Katčiny informace o věcech v okolí. Snažil si představovat, jak to tu asi vypadá. A byl spokojený.

- A tady je taková dřevěná lavička. Dřív měla červené a zelené pruhy, ale teď už je hodně oprýskaná. Zašlá. Jsou na ní různé nápisy. Od vandalů.

Sedneme si?

To se jí hodilo. Chvíli se společně smáli nápisům na lavičce, z nichž některé odmítala přečíst a pak mu to řekla.

- Máte tu další dopis.

Byl překvapený, stejně jako ona. Asi nějaký pokračování od Veroniky, pomyslel si.

Veronika se vždycky vracela ke zdánlivě uzavřenejm věcem. A vlastně nikdy nic nedokončila. To si na ní pamatoval nejvíc, to mu z ní zůstalo. To ji charakterizovalo. A tak se pousmál a vyzval Katku k četbě.

Dobrý den pane Bílku,

Hmm. Tak to od Veroniky není. Kdo mi co může chtít?

Možná už jste o té tragické události slyšel, ale i tak Vám musím poslat svou hlubokou omluvu. Naší Verunku unesl a týral nějaký zvrácený černoch. Moc jí ubližoval a nakonec i zabil.

Obviňovali jsme vás neprávem a křivdili jsme vám. Omlouváme se a přejeme spokojený život. 

Rodiče Verunky

Po přečtení dopisu Katka i Bílek dlouho mlčeli. A pak se beze slov zvedli a odešli zpět do labyrintu chodeb toho domu, kam nepřicházelo světlo.

V neděli si ptáčci museli hledat jídlo sami. Na jejich krmení neměl nikdo náladu.

úterý 19. listopadu 2013

Kapitola 22 - Co řekli lidi



Byl to raubíř. Už jako dítě. Proto se taky zmrzačil v tom výtahu. Už tenkrát ho měli zavřít do polepšovny.

Stanislav Machovec, soused

Bála jsem se s ním jezdit výtahem. Stejně jako s Mesarošovejma ze třetího. On sice nebyl tak hlučnej jak oni, ale o to byl zákeřnější.

Marie Zikmundová, sousedka

Jestli neutýral i tu svou mámu?

Milan Pecina, soused, v důchodu

Já na schůzích vždycky říkal, že tu žlutý ani černý nájemníky nechceme. Nedá se jim věřit a pak to takhle dopadne. Jeho jsme se bohužel nedokázali zbavit. Nájem platil včas a byt měl už po starý Synkový. Ale zeptám se právníka, jak by to šlo vyřešit. Aspoň u Mesárošů. Naše lidi musíme chránit.

Jan Smejkal, soused, předseda družstva jenž spronevěřil co se dalo

Byl hodnej. Hezky se na mně usmíval a podal mi míč, když mi upad.

Jiřík Šámal, soused, 5 let

Bylo to na něm poznat. S nikým se nebavil, žil sám. Šel z něj strach.

Jana Hlaváčková, sousedka

Lidem se vyhejbal. Když jsem se s ním začala bavit tak rozhovor rychle ukončil. Neuklízel chodbu, nechodil na domovní schůze. Už jeho máma byla divná. A domů si vodil děvky, zeptala bych se těch, jestli je taky netýral. Počkejte, zapsala jsem si čísla aut, kterejma sem jezdily, takže je musíte najít.

Lída Blažková, domovnice

Já ho vlastně neznal. Pracovali jsme vedle sebe, ale nic ho nezajímalo. O fotbalu se s ním bavit nedalo a o sobě nic neřek. Takoví jsou nejhorší.

Adam Plch, kolega