pátek 6. října 2017

Ukradený dětství

1.


Široká smutná ulice. Šedivý město, ale není prázdný. Tou ulicí pochoduje průvod dětí. Dětí s podivuhodným výrazem na tváři.

Tupě hledí před sebe. Pochodují monotónním krokem. Konstantní rychlostí. Slyšíš jen zvuk jejich kroků, nic víc.

2.


Bylo mi osm. Dva roky jsem chodil do školy, ale nijak moc jsem jí neměl rád. Kdo by měl. Veškerej volnej čas jsme trávili v naší partě. S kopačákem nebo v bitvách s Lhotečákama. Partou z vedlejší vesnice.

Byly to krásný a bezstarostný roky, kdyby. Ještě teď hledám těžko slova, jak začít.

Můj táta byl skvělej chlap. Hrával si se mnou, společně jsme slepovali vystřihovánky z Ábíčka. Naučil mě chodit do lesa, poznávat ho, rozmlouvat s ním. A vlastně mě moc pěkně a nenásilně nasměroval do kolejí, jimiž jsem se pak vydal.

Bylo mi osm. Věděl jsem, že je táta nemocnej, ale jak moc, to jsem si neuvědomoval.

Když na něj tenkrát v noci přišel záchvat, další silnej záchvat, další z mnoha, spal jsem.

V té době nebyly mobilní telefony. Osmdesátá léta v Československu. Ani pevná linka tu nebývala standardem. U nás na vsi neměl telefon nikdo.

Máma mě probudila asi ve tři. Posadila mě vedle těžce oddychujícího tatínka a řekla, že je mu moc špatně. Běžela vedle do Lhoty, zavolat doktora a já dostal úkol, dělat tátovi společnost. Sedět v ložnici, vedle jeho postele. Podat mu něco, kdyby potřeboval. Dát mu napít. Hlídat ho. A tak.
Byla noc a já byl malej, vyděšenej a unavenej. A i když jsem byl svým způsobem hrdej, že mám takhle důležitej úkol, usnul jsem.

Probudila mě až máma s doktorem.

Táta byl mrtvej.

Nikdo už nikdy nevymluví osmiletýmu klukovi, že neselhal. Že to nebyla jeho chyba. Že kdyby neusnul, nestalo by se to. A táta by žil dál.

Nikdy nikdo.

Bylo to rychlý a já nebyl připravenej. Tenkrát jsem ztratil dětství. Tu noc odešlo spolu s mým skvělým tátou a ani s jedním už jsem se nikdy poté nepotkal.

3.


Ten průvod táhne městem. Městem, co patří jen jim.

Jdou, nevypadají, že by bloudily. Strojově zneklidňující tempo. Jdou jakoby bez duše. Bez známky života.

Každý rok se to poslední květnový podvečer opakuje. Ty postavy sborově, tlupisticky, stádně, společně, jako jeden organismus, jedna kreatura postupují dál. Ale nikdy nedojdou do cíle. Zmizí stejně nečekaně, jako se tu objevily.

4.


Adéle bylo dvanáct. Krásná mladá slečna, trochu víc vyvinutá, než její vrstevnice. Jo, tušíte správně.
Adéla si byla svých předností vědoma a ráda provokovala. Chtěli ji všichni kluci ze třídy i z vyšších ročníků. Koukali po ní učitelé, otáčeli se chlapi na ulici. I ženský.

Když svedla o dva roky staršího Petra, sama netušila, jak daleko zajdou. Brala to jako hru.

Jejich vztah byl od začátku nevyrovnanej kvůli vzájemné nevyspělosti našeho párečku. Petr i Adéla, ta jalová telátka nemohla vypadat před tím druhým zbaběle. Nedospěle. Jako dítě.

Ten osudnej den nepřišli do školy. Bylo to jejich první áčko a došlo k němu vlastně náhodou.

  • Naši zítra nebudou doma, jedou za babičkou na Vysočinu.

Pronesla Adéla mezi řečí. Jen tak, bez jakéhokoliv cíle.

  • Tak to bych k tobě mohl pak zajít.

Řekl Petr, protože si myslel, že to říct má. Že na to Adéla čeká.

  • Přijď hned ráno, místo školy, jo.

Překvapila Adéla Petra i sama sebe. A Petr samozřejmě nemohl ustoupit. Takže nepřekvapil svou odpovědí

  • Jasně. To je skvělej nápad.

A přitom to ani jeden nechtěli. Byly to spíš hodnější, zodpovědnější děti. Žádní grázlíci. Jen se bály říct ne, aby nebyli, před tím druhým směšní. Zbabělí. Nedospělí.

Mazlení bylo fajn. Oba je zajímalo. Byl to příjemně novej pocit. Dobrodružství, které bylo jejich spolužákům zatím utajeno. A i když měli strach z vlastního selhání a z neznámého, těšili se na to a své neumělé a plaché pokusy při objevování vlastních těl si užívali.

Bylo jim krásně.

No ale víc, víc už opravdu nechtěl ani jeden z nich. Jenže když Petr navrhl

  • Zkusíme to?

Adéla nemohla říct ne.

A tak co nejsuverénněji řekla něco ve smyslu, že přece proto jsou dnes tady a kvůli čemu jinýmu že by zůstali za školou. K překvapení obou dvou nezralých experimentátorů.

Otěhotnět ve dvanácti, hned při prvním milování je blbý.

Adéla si to ale vzít nenechala. I proto, že jí rodiče byly velikou oporou.

Petr ne. Nebo – možná by i byl, ale nemohl. Jeho rodiče mu zakázali zkazit si život. Alespoň to tak tehdy i vždycky, když na to později přišla řeč, říkali. Ještě nám budeš děkovat. A tak se přestěhovali, ukončili jakékoliv kontakty. Finančně se s Adélou a její rodinou vyrovnali. Velkoryse, na tehdejší poměry. A on, poslušnej, na to přistoupil.

Odteď už nikdy nebudu dítě, věděla Adéla.

Nebyla.

Petr jím zůstal dodnes.

5.


Do konce roku zbývá dvě stě čtrnáct dní.

V roce 1950 začal ten den zinscenovaný proces s Miladou Horákovou. A o devatenáct let později, to už byla doktorka Horáková dávno po smrti, nahráli John Lennon a Yoko Ono první singl bez The Beatles. Give Peace A  Chance.

Oni svou příležitost, svou šanci ale ztratili už před lety. Stejně jako ta Milada.

Opustila je v den, kdy se neplánovaně stali dospělými.

6.


Štěpán byl sportovní typ. Odmalička. Táta ho vedl k hokeji. Chtěl si jím splnit své vlastní, nenaplněné touhy.

Štěpán hned vynikal v přípravce, brzy byl nejlepší mezi žáky. Jako dorostenec už hrál extraligu. A všichni mu prorokovali kariéru v NHL.

Dřel a veškerej čas trávil na ledu. Celý dětství, už od školky. S klukama, trenérama. Se staršíma hráčema.

Dětství vlastně nepoznal. Hned přelez do puberty. Bezstarostné puberty, období bez závazků a odpovědnosti. Období, nad kterým, alespoň v jeho případě visela hesla „Chléb a hry“ a díky hokeji taky „Lži, sex a prachy“.

A v pubertě, v té Štěpán zamrzl navždy. Jako většina jeho spoluhráčů.

7.


Šestiletá Simonka. Nejšťastnější stvoření široko daleko. Hravá a veselá, tak jak jen bezbranné a bezstarostné děti mohou být.

Byla radost trávit s ní čas. Každého dobíjela svým elánem. Svou bezprostředností. Dětskou opravdovostí.

I jako dítě si ale uměla dát věci do souvislosti.

Když psala dopis Ježíškovi, měla jen jedno přání. Aby teta neumřela.

Ale nevyšlo to.

Ježíšek přinesl lego, panenku, dětský foťák i nové kolo. A mladá teta Lenka svůj boj s leukémií prohrála v únoru.

Ten zvláštní den, devětadvacátého, přišla Simona v jednom okamžiku o tetu. O Ježíška. O víru. O iluze. O bezstarostnost. A i o K ve svém dětském jméně.

Přestala být bezbrannou.

Dospěla.

8.


Tancovala. Od malička. Tancovala ráda a s vášní. Tanec byl jejím prokletím. Ale to si člověk uvědomí až příliš pozdě.

Jen co začala trochu chodit, jen co začala vnímat melodii, všechno se jí to samovolně a přirozeně spojilo dohromady.

Laura, jakoby byla napojená přímo na zdroj zvuku. A její tělo dokázalo to propojení dokonale odžít a předat dál.

Nikdy nikdo neviděl čtyřletou holčičku takhle se pohybovat. Aspoň ne ve školce, z které ji poslali do lidové školy umění, kde si jí zas našel místní taneční klub, kterému jí vyfoukla pražská muzikálová společnost.

Normální obchod s lidma.

A rodiče, mladí a šťastní rodiče oslavovali talent své dcery, která byla fakt den ode dne lepší a úžasnější. Nejen v jejich očích. Laura byla objektivně úchvatná.

Své dětství ale obětovala pro ty, co chodili na její představení. A taky pro ty, co se chlubili svou prací převedenou v její schopnosti. Talent a dřinu.

9.


Zástup malých i větších človíčků jde širokou ulicí. Průvod postaviček s podivným výrazem v tváři.
Teď už nikdy nebudeme dětmi.

Může být někdo na tu změnu připravený? Dá se to bez následků přežít?

Zůstane bolest, šrámy na duši, nebo něco víc? Něco většího? A jak naplníš svůj věk dospělosti ty, kterému bylo ukradeno dětství?

Jo, nikdo se tě na to tenkrát neptal. Prostě se to stalo.

Tak co s tím uděláš dnes?

10.


Brunovi dali do ruky kvér a brzy zabil prvního člověka.

Žil v blbý zemi. V blbý době.

Bruno byl jedenáct let dítětem. Půl roku dospělým. Pak ho dostali.

11.


Kolik nás pochoduje v tom houfu ztracených dětství a nemůže si koupit flašku vína. Kolik z nás nemůže sedět v autě bez sedačky. Kolik z nás se ještě ani nenaučilo pořádně číst a psát.

Populace sice stárne, ale co tenhle průvod smrti? Pochod umřelého dětství. Dětství, jehož smrt zrodí mizernou dospělost. Jak to vypadá s jeho průměrným věkem?

Mysleme na to.

čtvrtek 8. prosince 2016

Oběd se šéfem

Když tě pozve šéf na oběd, může to znamenat ledacos. Třeba se ti něco povedlo, třeba se ti něco nepovedlo, třeba on potřebuje s něčím poradit. Třeba si jen chce popovídat. Když tě pozve na oběd šéf, kterej tě za poslední půlrok na oběd nikdy nepozval, není to samo sebou. A nebude to o nezávazným tlachání.

Je jedno co si dáš. Něco z denní nabídky, nějaký standard z lístku, něco exkluzivního. To jídlo tě má rozněžnit. Pozitivně naladit. Nastavit neformální prostředí. A tak si dáš polívku a kachnu se zelím nebo smažák nebo M24, když sedíte u Číňana. Dáš si to a čekáš co z něj vypadne. Vždycky z něj něco vypadne.

"Víš, ta tvoje práce ti jde opravdu dobře. Až moc lehce." začne on, a tobě hned dochází, že to asi není pochvala. "Čeho bys chtěl vlastně ještě dosáhnout? Kam chceš karierně růst? Co je tvůj drímdžob?" pokračuje, a ty už jsi doma. Už je ti jasný, kam se to bude ubírat a pomalu obracíš v puse to sousto abys rozmyslel, jestli budeš v konverzaci upřímnej nebo ne.

"Čeho chci po patnácti letech ve firmě dosáhnout? Ve firmě, kterou mám rád a proto jsem k jejímu chování často kritický. Ve firmě, kde jsem se toho hodně naučil a který jsem toho hodně dal. A rád jsem jí to dal. Ve firmě na pozici, která mě baví a zajímá a líbí se mi a jsem přesvědčenej, že ji dělám dobře a těším se z drobných denních jednotlivostí i větších posunů." říkáš si pro sebe spolu s pomalým polykáním.

A pak nahlas řekneš jen "Tyjo. O tom jsem nepřemejšlel". A nekecáš.

Jo, chodíš občas na pohovory, děláš výběrový řízení na různejch místech v různejch firmách, aby sis srovnal, zda o tebe trh práce stojí. Pár výběrových řízení jsi vyhrál, ale stejně zůstáváš věrný tý svý firmě. Protože jí máš rád. Protože za ní kopeš už dlouho.

No a ten šéf co si tě rozněžnil tím jídlem v luxusní restauraci pokračuje. "Měl bys víc myslet na sebe a ne na firmu. Na tvým místě je tě škoda. Promysli si, co bys chtěl dělat, co by pro tebe byla dostatečná výzva a já ti v tom rád pomůžu. Fakt rád. A to jak v rámci firmy, tak mimo ní." A když namítneš, že jsi dost konzervativní a když už s někým spojíš svůj život tak mu zůstáváš věrný a je jedno jestli jde o manželku, oblíbenou kapelu, kalhoty nebo firmu pro kterou děláš. Že prostě nebudeš hrát za Slávii když hraješ za Spartu. Najednou si uvědomíš, že jsi vlastně velkej fanoušek svý firmy a on je trochu zmatenej. To nečekal. Ale odpověď na to má.

"Hele, ta firma tu bude a my tu nebudem. Ty pro ní nejsi vůbec důležitej".

A jo, nejsi. To víš už dlouho, že je každej nahraditelnej. Dokonale. Ale stejně tě to mrzí. A hlavně tě překvapuje, jak moc se tě potřebuje zbavit.

No a on pokračuje. "Jsem rád, že dali výpověď i jiní. Já chci pro vás to nejlepší. A tohle, to je ten nejlepší karierní posun, co můžete udělat."

A teď o tom přemejšlíš a nevíš na čem jsi. Tvůj šéf tě nechce. V tom máš jasno. Ale nevíš proč. Jestli jsi fakt tak dobrej, že máš na víc a měl bys karierně růst, pak by tě přece soudnej člověk neposílal ke konkurenci. Ani by se neradoval z výpovědí kolegů. Takže děláš svou práci špatně? Ale v čem? Proč ti to neřekne? Narovinu.

A jo, něco bude dál. Teď ještě nevíš co. A trochu zvráceně se na to těšíš.

pondělí 9. května 2016

První maraton

Uběh jsem maraton. Za 5:44, což je krásnej čas. Běhám pomalu. A rád. A jo, po 30. kilometru už jsem hodně chodil.

Když jsem s tím začal, v dubnu 2012, dokázal jsem v kuse uběhnout skoro 2 km. Přesně o rok později jsem poprvé překonal 5 km. A to byla fakt velká dřina. Tenkrát mne to běhání začalo bavit. Během prvního roku jsem to jen zkoušel a oťukával se. Za ten rok jsem vyběh celkem pětkrát.

A přitom na základce, když jsem ještě nebyl osvobozenej z tělocviku, jsem pohyb a zvlášť běhání nesnášel a nesnášel jsem ho až do toho roku 2012.

Uběh jsem maraton, a přitom to nebyla žádná vysněná meta. Cíl, ke kterýmu bych se poctivě a svědomitě připravoval. Jako všechno v životě to přišlo samo. Intuitivně. Ještě před třičtvrtě rokem by mne nenapadlo, že se k tomu někdy odhodlám. A celé to potvrzuje můj postoj k životu - moc nepřemejšlet a jednat intuitivně. Člověka si to důležitý najde. Dřív nebo pozdějc. Tomu věřím. Není důvod, se někam cpát. Dělat životní plány. Přemejšlet, kde chci bejt za X let.

Vlastně pokaždý, když jsem dosáhl nějaký zajímavý běžecký mety – 10 km na We Run Prague v roce 2013, Ústeckej půlmaraton v září 2014 nebo maraton teď, tak jsem si myslel, že jsem na hranici svých možností. Měl jsem radost s toho co jsem uběhl, užil jsem si to a neměl jsem chuť ani motivaci ani důvod, pustit se do delší vzdálenosti. Zkusit něco víc. To pak najednou přišlo samo.

A když jsem teď dobíhal na Staroměstským náměstí do cíle, a shuffle mi do uší naservíroval „V co věříš“ od Obří broskev a já si tak nějak spojil tu frázi „Řekni mi před čím a kam utíkáš“ a byl jsem unavenej podobně jako v Ústí po půlmaratonu nebo tenkrát v roce 2013 po deseti kilometrech, přepadla mne tak silná emoce, že se jen těžko popisuje. Něco takovýho jsem ještě nepoznal, v té intenzitě, ve spojení s únavou a radostí. Možná čtvrt hodiny jsem byl totálně naměkko, slzy v očích, obrovskej pocit blaha, kterej bych každýmu přál. To za těch 42 km stojí.

A jo, doma jsem pak večer prožíval stav podobnej kocovině. Tělo bylo opotřebovaný, takovej záběr ještě nedostalo. A trochu mi to dávalo sežrat.

Uběh jsem maraton. A to hlavně díky Jakubovi. Protože semínko běhání mi tenkrát zasel do hlavy právě on, když mi vyprávěl jak si to on dokáže užít a já odpovídal že tenhle druh pohybu fakt nemusim. Že jsem typem chodec. Rychlej chodec. A letos, když mi dal k vánocům knihu Born To Run, bylo mi jasný, že pokud těch 42 km uběhnu, bude to právě díky ní. Jakube, děkuju. Fakt strašně moc.

středa 4. května 2016

Moje zdravý kouření

Když kouřim tak zvracim. Naštěstí. To je moje výhoda. A proto nekouřim. Zvracení totiž nesnáším.

Jsem rád, že mi mé tělo samo odepírá tuhle neřest a jsem si jistej, že kdybych v sobě tenhle regulátor neměl, kouřil bych. Doutníky mi voní, dýmka taky, rád chodím do klubů kde ta cigerata k celkové atmosféře prostě patří. A Belmondo, Bunkr, Mlejn, Deltu jsem navštěvoval od prváku pravidelně. A jako patnáctiletej bych si tu závislost asi vypěstoval. Závislosti mám rád. Ty to se mnou uměj.

Mám tři děti a je jim dohromady osumnáct let. Nejstaršímu deset. A budu rád, když se taky cigaretám vyhnou. Jenže spoléhat se na stejnej reflex, jako mám já, to nejde. Přál bych jim ho, ne že ne. Ale třeba nebudou mít takový štěstí.

Jenže jak vysvětlit malýmu klukovi, že cigarety jsou špatný. Zvlášť, když řada jeho hudebních idolů běžně kouří, chodíme do klubů, kde se kouří. Je to leckde kolem nás.

Desetiletej kluk nebude řešit rakovinu, která by mohla přijít v jeho stáří. Za desítky let. Tenhle milník je pro něj strašně daleko, nepředstavitelnej. A tak jsem to zkusil jinak.

Nikomu jsem doma nic neřekl a začal jsem „kouřit“. Já i manželka. Fiktivně. Každej den jsme já i ona "vykouřili" celou krabičku. Každej den jsem proto stranou odložil do plechové krabičky dvoustovku. Tak nějak jsem si spočítal a zaokrouhlil náklady na pořádný cigarety. A peníze jsem odkládal každej den po jeden rok. 

V průběhu experimentu jsem se stal na téhle formě kouření skoro závislý. Brzy jsem do krve dostal rituál chození do bankomatu, vybírání 800 Kč (aby to byly dvoustovky), vkládání dvoustovky do krabičky. Kdybych to dělal automatizovaně, převodem z účtu, nebylo by to pro mne tak silné. Neměl bych z toho tu radost. Neuvědomoval bych si to. To fyzické vybírání a schovávání dvoustovek bylo přesně to, co jsem potřeboval.

A po roce jsem to ukázal dětem. 366 dvoustovek. 73 200 korun. Balík.

Dal jsem jim ten paklík a nechal je ho spočítat. Vysvětlil jsem jim, že kdybychom já i manželka kouřili, tyhle peníze bysme neměli. Tolik peněz jsme nehodili do kanálu. Za jeden rok. A co teprv za dva. Pět. Deset.

Teď ještě zbejvá si je společně užít. Použít je na něco, co si všichni budeme pamatovat. Možná hezkou dovolenou. Něco, k čemu se každej budeme vracet. Co zůstane v našich vzpomínkách. Něco, na co by každej mohl myslet ve chvíli, kdy si bude chtít koupit svou krabičku cigaret.

Jsem zvědav, jak tenhle experiment bude pokračovat. Jestli splní svůj účel. Já teď už druhý rok odhazuji další dvoustovky do plechový pixly. Ten rituál už natrvalo patři do mýho života. A doufám, že svý plody zanechá i v hlavách mejch dětí.

neděle 4. října 2015

Ztráty a nálezy



Sedíš u televize. U videa. Na facebooku. Hraješ hry, čteš časopis, onanuješ. Možná čteš nějakou knihu. Záleží jen na době, ve který žiješ. Kdy to děláš. Dneska, před deseti lety, jindy. No a i Jana, ta skvělá holka, s níž máte tolik společnýho sleduje dost možná stejnej seriál někde u sebe doma.

Večer se potkáte, zajdete do kina, tam se položíte do umělejch světů pohyblivejch obrázků. Vlastně statickejch, jen se jich za vteřinu protočí čtyřiadvacet. Možná osmačtyřicet. Pak dvě deci vína nebo dvě piva, záleží na chuti.

Stále míň nervózní polibky a doteky a laskání a dráždění. A je vám krásně. Oběma. Stejně jsi ale už těsně kolem půlnoci u sebe doma. Protože stíháš metro a ráno školu nebo práci, kde máš důležitou zkoušku nebo zásadní poradu.

A za tejden nebo za tři dny se uvidíte zas, ta setkání nezevšední. Oběma je tak krásně, že si to ani neumíte uvědomit. Bohužel. Jenže času je tak málo a tak jsou ta vaše setkání jen nepříliš častá zpestření týdne. Života.

Zdenku vlastně neznáš. Bydlí ve stejným domě, chodili jste do stejný školy. Občas se potkáte na chodbě. Řeknete si ahoj, což je maximum, kam jste si ochotní jeden druhého pustit. A pak možná ještě počasí. To jsou vedra, co. Takys pěkně zmokla. Nic víc.

A vůbec netušíš, ty ani Zdenka, že když se zavřete doma ve svým bytu, zapínáte stejnej seriál. Pouštíte stejný Sea + Air, učůráváte u stejný „Do Animals Cry?“. 

No, ale nesdílíte to. Svý radosti si necháváte pro sebe. Extázi neumocňujete společně, nenecháváte ji vybublat ven. 

Chodíte vedle sebe a i když jste si tak strašně blízko, fyzicky i vnitřně, spíš se každej pohybujete v jiným prostoru. Každej žijete na vlastním papíru, na kterej sice svítí stejný světlo, ale ty papíry se nikdy ani nedotknou. 

Takže ani nemůžeš tušit, že ty i Zdenka jste před lety četli stejnou knihu o polský paleontologický expedici v poušti Gobi. Oběma vám učarovala a dokonce jste si ji půjčili i ve stejný městský knihovně. Možná těsně po sobě. A oba toužíte ten paleontologickej ráj vidět na vlastní oči. Najít si svou kostru, úlomek, cokoliv. Nějakýho sauropoda. Třeba diplodoka, dvojitýho tráma.

To s Hynkem je to jiný. Největší kamarád, spolu chodíte po klubech, spolu se bavíte, svěřujete se. Ale když přestanete chodit do stejný školy, najednou se ty vztahy rozplejtaj. Uvadaj. Jo, potkáte se několikrát do roka na koncertě, ale to je skoro všechno. Máte si toho tolik co říct, ale stejně si to neřeknete, a přitom víte, že vám to spolu funguje. Ale není čas.

A pak, jednou, potkáš Zdenku ve výtahu. S batohem a zvláštním odhodláním v očích. Jede do Gobi. Na to se jí zeptáš a ona ti to poví a ta krátká společná cesta výtahem vezme vaše dva papírový světy a slepí je. 

Oba se divíte, jak jste si blízcí, jak společný, ale oddělený zážitky máte. To divení ale může trvat jen těch sedum pater a chvíli před domem, protože vlak do Ulánbátaru nepočká.

Za měsíc si musíte říct víc, to bude Zdenka zpátky.

No a stejně jako v těch předvídatelnejch filmech a románech, i tady se stane to, co je každýmu už teď jasný. Zdenka tragicky zahyne v Mongolsku. Spadne ze skály, možná jí přejede auto. Možná jí někdo přepadne a podřízne. To není podstatný.

Podstatný je, že tobě dochází, jak si nechával protejkat život kolem televize, videa, her, časopisů a asociálních sítí. Místo toho, abys ho žil s lidma, i když sis vlastně celou dobu myslel, že ho s lidma žiješ.

A teď je ti strašně líto, že vo Zdence nevíš vlastně nic a uvědomuješ si, že nejen o ní, ale ani o Janě, ani o Hynkovi, ani o nikom a vlastně ani o sobě.

Místo toho víš všechno o Přátelích, Rachel, Rossovi, pamatuješ si cheaty do Dooma dvojky a šestnáctkrát jsi viděl Kolju nebo Predátora nebo Pretty Woman nebo Matrix nebo něco takovýho.

No a to poznání, to poznání je osvobozující a ty víš, že to musíš změnit. Bavíš se s lidma kolem sebe, zajímáš se o ně, ne ze zdvořilosti, ne proto, že po nich něco chceš, ale proto, že tě fakt zajímaj. A tím získáváš i skutečnej zájem o sebe.

Jenže Jana ani Hynek na to nejsou úplně připravení. Mají málo času, aspoň to tvrdí a ty víš, že je to jen na nich. Že třeba právě teď radši sledujou poosmnáctý Pulp Fiction. Například.

A když pak doktoři najdou v tvym tlustym střevě nádor a všichno pak jde blbějc a rychlejc, nežs čekal, ty prognózy nejsou dobrý, ale zato jsou přesný, najednou na tebe ten čas začínaj mít. Nejdřív proto, že se to sluší, pak proto, že poznaj, že se fakt blíží konec a pozdějc už příležitost nebude.

Společně nakonec strávíte čtyři silný měsíce, nejen s Janou a Hynkem, ale i spoustou dalších přátel a známejch.

No a tvůj konec, tvoje smrt, některým z nich otevírá oči, jako tobě ztráta Zdenky.

Některým ne.

A ty, jestli je něco po smrti a jetli si v tom něčem můžeš něco uvědomit, tak si to uvědomíš. To, cos už docela dlouho podvědomě tušil. Důležitosti opravdu důležitejch věcí si často všimneme až ve chvíli, kdy je ztratíme.

sobota 30. května 2015

Cestou od Voka

1.

Žárovka na drátu, studený světlo. I sklep je studenej a na rozdíl od žárovky ještě vlhkej. Bez oken, bez světlíku. Prach, špína, zbytky uhlí a dávno shnilejch brambor. A taky věci, který sem někdo dotáhl spíš proto, že byl línej se s nimi vláčet do popelnice, než aby mu bylo líto je vyhodit.

Dva nehoblovaný trámy podpíraj strop. Ten jeden je můj. Trvá to dlouho. Snad třetí den. Aspoň tak nějak odhaduju uplynulej čas. Provaz silně zařízlej v mejch končetinách už se mnou srostl včera. Stal se mou součástí. A já zas jeho.

Krajně nepohodlná poloha, nemožnost pohnout se. Příšerná žízeň a pochcaný kalhoty plný hoven. To není dobrý. Ale ještě horší je nejistota. Co se mnou bude dál? A bude něco dál?

Když jsem se v úterý vracel od Voka domů a na rohu Husitský a Jeronýmovy stál ten somrák, co chtěl hodně důrazně a neodbytně aspoň tu pětku, naštval jsem se. Dvakrát jsem řek ne a potřetí jsem byl taky důraznej a poslal ho do prdele. Nechal toho a já šel dál. Má poslední vzpomínka.

Co ale bylo pak?

Někdo mě praštil po hlavě a ještě v bezvědomí dotáhl sem. Asi. Do toho pekla, o jehož existenci tam nahoře zřejmě nikdo neví.

Čekání.

Nekonečný čekání a já si opakuju všechny ty blbosti, co mi nekoordinovaně vplouvaj do hlavy. Nese, bere, maže, peče, umře. E, ne, je, í, á. Absolutní hodnota je vzdálenost čísla od nuly na číselné ose.

Školství nás vybavilo nepřeberným množstvím pouček, co k praktickýmu životu nevyužiješ. Ale z hlavy je už nedostaneš. Namísto toho, aby člověka připravili na život.

Ale je tohle ještě vůbec život?

Je skvělý vědět, že diskriminant D=b2-4ac. Ale jak se dohodnout s bývalou manželkou, která sbalí děti, uteče s nimi za jiným a jediným poutem, který zanechá, je číslo účtu, kam odchází alimenty, to se ve škole nedozvíte. Ani to, jak vůbec předejít tomu, aby si člověk s ňákou takovou vůbec něco začal.

2.

Být ve filmu, už jsem z toho dávno venku. Vytáh bych z kapsy kus obroušený pětikoruny a jako s žiletkou s ní lano přeříz. Nebo by přišel parťák a zachránil mě.

Člověk se musí furt obelhávat. Na něco si hrát. Na co si ale hraje ten, co tu uvěznil mě?

Když jsem pracoval u soudu, bylo to mý třetí místo, nenaučil jsem se tam nudit. Byl jsem hardverář. Ajťák. Help desk. Technická podpora. Ale soudci, kteří na počítači používali převážně jen word a excel moc rad a podpory nepotřebovali. Občas přesunout tiskárny. Přestěhovat počítač. Nic víc.

Práce mě tenkrát nudila a ubíjela. Zabíjel jsem čas hraním her. Pozoroval jsem svatby na Novoměstský radnici i feťáky, kteří si přišli do parku šlehnout svou dopolední dávku. Znal jsem je všechny. Od vidění. A nudil jsem se a trápil nicneděláním a ani ty hry mne nebavily. A když jednou přišla rozčílená šéfová, že prej od hraní her tu nejsem placenej, duchapřítomně jsem se zeptal, co mám teda dělat. Nevěděla.

Čas u soudu utíkal ještě pomalejc než na nekonečných vyučovacích hodinách elektrotechnickýho ústavu, kde jsem si bláhově myslel, že získám vzdělání. Získal jsem tam ale jen maturitu. A ztratil poslední iluze. Co taky očekávat od školy z Malešic. Z tý čtvrti pochybný, jak zpívá Vítkovo kvarteto.

Jenže i ty nesmyslný hodiny s lidmi, kteří se nechali titulovat pane profesore a sadisticky se vyžívali psychickým týráním svých svěřenců aspoň nějak utíkaly.

Tady ale všechno stojí.

Je to on, je to on, ten démon, ten démon zní mi v hlavě, která si s myšlenkama dělá co chce. Převrací je ze strany na stranu, nechá je proplouvat, zjevovat se a mizet a já nemám sílu ani chuť s nimi vědomě cokoliv dělat.

3.

Tělo svědí a já se nemůžu podrbat. Nejde se pohnout. Kdo a proč mě tu takhle zavřel? Přemýšlím a nenapadá mě žádný důvod, který by mohl kohokoliv pasovat do role mého trýznitele. Snažím se směřovat myšlenky ke svým věznitelům. Měli vůbec nějaký vysvětlitelný důvod nebo aspoň záminku? Nebo si mě jen náhodně vybrali?

Když parta suverénů ze třídy, ale byli to vlastně jen čtyři největší zmetci, hokejisti, šikanovala ty dva nejslabší kluky, taky neměli žádnej důvod. A já tam u toho seděl, stál, bavil se s kamarádem. Stejně jako všichni. Každý je nechal polejvat vodou, ničit jim věci. Rozbíjet. Ponižovat. Rvát vlasy. Zapalovat oblečení.

Nikdo ze třídy to neřešil. Nikdo si nestěžoval. Učitelé nechtěli nic vidět.

Třeba mě tu zavřela právě tahle hovada. Ta, co si vždycky dovolují a nikdo se jim nikdy nepostaví. Všechno jim prochází. Nebo je to trest za to, že jsem tenkrát nechal Martina týrat a ponižovat, i když se mi to vůbec nelíbilo. Už tenkrát se mi to hnusilo ale bál jsem se cokoliv udělat. Nedokázal jsem se těm parchantům vzepřít. Zastavit je. Zkusit aspoň něco.

A teď tě vytočíme jako telefon, říkal vždycky hlavní gauner Pour. Lehnul na svou oběť a ta musela správně odpovídat. Metro C od Kosmonautů na Fučíkovou a běda, jaks udělal chybu. Za každou správnou stanici byla facka. Za tu špatnou rána hlavou o zem a flusanec do ksichtu.

Jenou si někdo dovolil zkomolit Primátora Vacka na Primeráka Vacka. A byl z toho lehkej otřes mozku.

4.

Ztrácel vědomí nebo spal. Neřekl by, že odpočíval. Spíš prodlužoval to utrpení. A pořád se snažil najít odpověď na otázku Proč?

Nedokázal připustit, že by šlo o náhodu. Možná se stal nějaký omyl. Spletli se. Chytli nesprávného. Jasně. Třeba to zjistí a pustí ho.

Třeba ne.

Probudil se a bylo mu blbě. Blbějc než doteď. Hlava se točila a bolela. Zvracel by, kdyby měl co. Pak si všimnul, že už není svázanej.

Ležel na zemi v podobným stavu, jako smradlavý stoletý brambory.

Pomalu zkoušel rozhýbávat své pohmožděné končetiny. Zkoušel je ovládat, je i ostatní části těla. Na chvíli se postavil, ale zase se radši rychle svalil na bok.

Rozhlížel se po svém vězení. Teď vypadalo úplně jinak. Sundal kalhoty a hovna vyklepal do rohu. Starýma novinama udělal základní očistu těla plného ošklivých boláků i svého oděvu. Ale líp mu nebylo.

Našel kýbl s vodou. Pomalu uhasil palčivou žízeň. Navlhčil vyschlý povrch úst i hltanu. Pak zase, asi v důsledku přívalu emocí z nové situace, která ve sklepním vězení nastala, usnul nebo ztratil vědomí.

5.

Vyser si voko.

Ten nápis bílou křídou na zdi tu předtím nebyl. Vyser si voko. O co tady sakra jde? Snad nejsem v nějaké nové, brutální skryté kameře. V reality show.

Představa, že se dementní většina naší populace, voliči těch primitivů a gaunerů, kteří nám vládnou, baví sledováním jeho utrpení, mu nepřišla zas tak zcestná. Konečně nějaká racionálně vysvětlitelná interpretace toho, co se tu pár dnů odehrává.

Televize mu bude muset vyplatit hodně velkou sumu, aby je nežaloval. Když budou všichni chytří, domluví se k oboustranné spokojenosti.

Později ale verzi s televizní zábavou zavrhne.

Přemýšlí, co ten nápis znamená. Je to nějaký vzkaz? Znamení? Indicie? Klíč ke dveřím z tohoto vězení?

Doma si taky vždycky psali vzkazy. Nechávali je ležet v kuchyni na stole. Kup brambory. Nezapomeň odvést děti do kroužků. Nečekej na mě s večeří. Verbální komunikace pomalu mizela a každý si budoval svůj vlastní svět.

Jednostranná komunikace je v takovejch případech lepší. Nedává prostor k diskuzi. Otázkám. Protestům. Proto taky radši vždycky psal maily a netelefonoval.

Ten nápis ho nutil přemýšlet. Odněkud z dálky vyplouvala vzpomínka, kterou by nejradši definitivně smazal. Ztratil a zapomněl.

Nebyl si tím jistý. Vlastně si už nebyl jistý ničím, ale měl silný pocit, že Vyser si voko byla poslední věta, kterou nahoře pronesl. Byla to jasná a nekompromisní reakce na dotěrnost toho bezdomovce. Takhle ho ten večer poslal do prdele. Aspoň, pokud byly jeho vzpomínky v téhle mizérii spojeny s realitou a nehrály svou vlastní hru.

Začalo mu docházet, že tu asi nebude omylem. Ale moc mu to nepomohlo. Spíš naopak.

6.

Probral se a nápis tam byl pořád. Doplněný o tři vykřičníky.

Ne, tohle nemůže být pravda. Kdo si to s ním hraje a co po něm opravdu chce?

Po tejdnu trýzně a věznění v takových podmínkách začnou hlavou lítat halucinace. Vjemy, který člověk jinak nepozoruje, ale přitom se motají všude kolem nás. Ale když se mozek vyladí na jejich frekvenci a když je začne vnímat, spojí se s nimi. Se světy, jimž moc nerozumíme, ale o to důležitější pro nás jsou.

Začal se mu vracet sen z puberty. Noční můra, jedna z nejsilnějších, co prožil.

Tenkrát bydlel v posledním patře sedmipatrového paneláku. V tom snu uslyšel zvonek. Vydal se k oknu, aby zjistil, kdo v tuhle dobu zvoní a když se předklonil, oko opustilo svůj důlek a vypadlo. Ze sedmého patra. Dolů na zem.

Probudil se v křiku, vystrašený a paralyzovaný. Doktor pak později jeho noční výlety a pocity, jež je provázely, diagnostikoval jako spánkovou obrnu.

Teď mu to došlo. Už tenkrát to bylo znamení a prožitek byl záměrně tak silný, aby mu z paměti nezmizel. Nebyla to náhoda. Náhody neexistujou. Jen pořád nevěděl proč se mu vybavil právě tenhle sen.

Jenže otázka proč je v podobných situacích a vlastně i v životě jako takovém nejmíň podstatná.

7.

Když strkal ukazovák do očního důlku a začal dloubat od spojivky a podebíral oko, aby ho celé vyndal, ani to moc nebolelo. Tělo plné vzrušení a očekávání vyplavilo všechny látky, které mu na tu operaci dodaly dost síly i v jeho zbědovaném stavu. Nebo právě v něm. Na to, aby to proběhlo v klidu. Důstojně.

Vzpomněl si, jak ještě na základní škole pitval oko králíka. Žiletkou je rozřezal, vyndal čočku. Průhlednou zmenšenou lentilku, která se ale po vyschnutí zbarvila na bílo.

Vyndal oko, utrhl jej a strčil do pusy. Když ho polykal, žaludek se mu zvedl jen trochu.

Eufórie, že našel klíč k téhle záhadě byla veliká. Největší. Pro ten pocit to stála za to vykonat. Všechno si to vytrpět.

A ano, někde na pozadí zaháněl myšlenku, že se plete. Spojuje věci, co spolu nesouvisí. Vidí nápis, který na stěně vůbec není. A jestli je, třeba ho tam napsal on sám. A teď si ubližuje zbytečně.

Proto si slíbil, že pokud se teď nic nestane, sám to skončí.

A když pak, po pár hodinách přeměnilo jeho tělo oko na malé hovínko, upadl po tom všem zas do bezvědomí. Vše z něj spadlo a on vysílen odplul do těch málo probádanejch světů.

8.

Vstal. Nápis na zdi nebyl. Zmizel. Místo něj ale byla nakreslená šipka. Šipka, která ukazovala na zamřížované dveře. Teď byly otevřené.

Vystoupal po schodech nahoru, vyšel z domu a denní světlo ho donutilo zakrýt si oči. Oko.

Byl unavený. Naučeným gestem sáhl na kapsu kalhot, aby si ověřil, že jsou klíče od bytu na svém místě.

Vydal se domů.

úterý 5. května 2015

Nemysleme. Tolik

Před měsícem jsem přestal sladit čaj. Možná před pěti týdny. A neměl jsem k tomu žádný racionální důvod nebo důvod, jenž bych si aspoň vědomě vybavil. Prostě jsem přestal. Cejtil jsem to tak, ale vlastně jsem nemusel. Chtěl jsem a nevěděl jsem proč. Neřešil jsem to.

Kdo mě zná líp než vůbec, ví, že čaje vypiju kvanta. Černýho čaje. Denně několik litrů, možná tři. Možná víc. Do každého půllitrového hrnku jsem dával tři lžičky. Měsíčně to vychází na 3348 g cukru. To jsem si spočítal teď. Neřešil jsem to. Bylo mi to jedno. A i když si dnes uvědomuji, že tolik sladit nebylo zdravé, nejsem z těch lidí, co by nějak zásadněji koukali na zdravé stravování. Doktor by mi určitě rozmlouval i ten černý čaj. A já přestat nechci. Teď ne. A stejně bych reagoval na cukr před rokem. Ale k věci.

Ještě pořád umíme jednat instinktivně. Tak jako já s cukrem. Jenže jako lidé si potřebujeme všechno zdůvodnit. Jsme analytičtí, rozumoví a bez důvodu se neobejdeme. Myslíme si, že je potřeba vše promyslet, na všechno najít racionální vysvětlení. Nepodřizovat se zvířecím pudům. Rozum je silnější než cit, vtloukli nám do hlavy. Bohužel.

A tak věci promýšlíme. A i když je nám přirozené rozhodovat se právě na základu instinktu, emocí, citu nebo srdce, chcete-li, naše školství a společnost nás naučily zapojovat mozek. Vždycky.

A tak se obelháváme. Instinktivně vybíráme správné řešení. To které vybrat chceme, a pak hledáme a vyrábíme racionální důvody, které nám to rozhodnutí legalizují. Ospravedlní. Bez rozumových důvodů si těžko obhájíme naše řešení, naší cestu. V práci, v hospodě, ve škole, kdekoliv. A jsme v tom téměř dokonalí. Umíme si obhájit důvod, proč si koupit ten který telefon. Dokážeme si najít zcela nepodstatný parametr toho, který jsme si přirozeně vybrali. Najít důvod výběru.

Zároveň se snažíme instinkt upozadit. Zahodit. Nejsme přece zvěř. Bojíme se rozhodovat na základě dobrého pocitu. Bojíme se dobrý pocit mít a místo toho využíváme služeb konzultantů a našeptávacích agentur. Moderních kazatelů, politických populistů. Každého, kdo dokáže vysvětlit věc tak, aby ji náš mozek pochopil. Záleží jen na tom, jakou komunikaci použijí na danou cílovku.

Možná by bylo fajn čas od času přestat sladit. Jen tak. Bez důvodu. Protože prostě přestaneme. Učit se poslouchat své instinkty. Pěstovat si je. Díky nim jsme přežili velkou část svých lidských dějin. Díky nim jsme nevymřeli. Instinkty tak lehce, jako analytický mozek, neoblafneme.